Foto: GettyImages
Stalo se vám to někdy? Určitě jo. Sedíte v kavárně někde v Lisabonu nebo Kodani, kolem vás cizí jazyk, cizí tváře, cizí pravidla a přitom se cítíte lehčí než doma na gauči, ve svém bezpečném prostředí. Nikdo vás nezná, nikdo na vás někde nečeká a vy najednou děláte věci, které by vás doma ani nenapadly. Objednáváte si jídlo, jehož název neumíte přečíst. Dáváte se do řeči s cizími lidmi. Chodíte bez cíle a říkáte si, že je to vlastně strašně skvělý.
Proč se to děje? A proč se nám v cizích zemích tak často zdá, že jsme konečně sami sebou?
Když přijedete do nového prostředí, je to pro váš mozek jako rána bičem, okamžitě se probere. Doslova. Nové podněty, vůně, zvuky a vizuální vjemy aktivují dopaminový systém, který řídí odměňování a motivaci. Tělo je ve zvýšené pohotovosti, vše vnímáte intenzivněji a čas jako by plynul trochu jinak.
Neurovědci tomu v angličtině říkají novelty-seeking behavior a je to evoluční mechanismus, který nám kdysi pomáhal přežít. Mozek v novém prostředí přepne do režimu zvýšené pozornosti, zvyšuje se produkce noradrenalinu a dopaminu a hipokampus, oblast zodpovědná za tvorbu vzpomínek, pracuje na plný výkon. To je také důvod, proč vzpomínky z cestování jsou tak živé a detailní, proč si zážitky v zahraničí pamatujete více než ty doma. Mozek v novém prostředí nezpracovává podněty rutinně, ale dává jim plnou pozornost. Každý detail se ukládá. Doma to tak nefunguje, protože doma vše zná nazpaměť a jede na autopilota.
Doma vás všichni znají. Sousedka ví, kdy vstáváte. Kolega ví, jaké chcete kafe. Rodina má na vás pevně daný názor, který se formoval dvacet nebo třicet let a měni se jen velmi pomalu, bez ohledu na to, kým jste dnes.
V cizí zemi jste nikdo. A to je paradoxně ta největší svoboda, jakou můžete zažít.Říká se tomu efekt anonymity a jeho dopad na chování a sebevnímání je překvapivě dost velký. Existují výzkumy, které poukázali na to, že se lidi v prostředí, kde je nikdo nezná, chovají odvážněji, otevřeněji a autentičtěji. Pokud jste v prostředí, kde víte, že vás nikdo nezná a ty lidi znovu neuvidíte, máte sklony k tomu být prostě víc sami sebou. Doma furt hrajete hry a snažíte se zaujmout. V cizím městě prostě přestanete hrát a začnete být.
Doma máte svoje pevně dané role. Jste šéf, zaměstnanec, kamarádka, maminka. Tyto role vznikaly roky a okolí vás v nich drží, aniž by si to uvědomovalo. Sociologové mluví o takzvané teorii rolí, podle které každý z nás zastává v různých sociálních skupinách pevně dané pozice, které ovlivňují naše chování, sebepojetí i rozhodování. Tyto role jsou do značné míry nevědomé a velmi odolné vůči změně. Schválně se zamyslete nad tím, jak se chováte mezi určitýma skupinama lidí ve vašem životě. Zajímavý, co?
V zahraničí tato dynamika zmizí. Jste jen člověk na ulici. Bez kontextu, bez historky, bez škatulky. A v tom prostoru bez škatulky se často objeví verze vás, která doma nemá příliš mnoho prostoru. Odvážnější, spontánnější, zvědavější. Výzkumy v oblasti psychologie cestování ukazují, že lidé po delším pobytu v zahraničí vykazují vyšší míru otevřenosti vůči novým zkušenostem a vyšší emocionální inteligenci. Cestování doslova mění osobnost. Ne nadarmo se říká, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.
Ale ne vždycky vás musí cestování zasáhnout v pozitivním slova smyslu. Víte o tom, že existuje takzvaný Pařížský syndrom? Týká se turistů, většinou Japonců, kteří přijedou do Paříže s obrovskými očekáváními a realita jim způsobí doslova psychický šok. Paříž není tak dokonalá, jak si představovali, a jejich mozek to nedokáže zpracovat. Vznikají úzkosti, deprese, dokonce halucinace.
Teď ale zpět k tomu, když nás to někam fakt táhne a líbí se nám tam. To totiž souvisí s tím, jak silně rezonují hodnoty dané kultury s naším vlastním hodnotovým systémem. Když najdete kulturu, která přirozeně odpovídá tomu, čemu věříte a jak chcete žít, mozek to vyhodnotí jako domov. I když jste tam poprvé.
Když vidíte, jak Italové přistupují k jídlu, Japonci k práci nebo Skandinávci k rovnováze mezi životem a výkonem, nevědomky srovnáváte. A toto srovnání je velmi výmluvné. Odhaluje, že věci, které považujeme za přirozené a nevyhnutelné, jsou ve skutečnosti jen kulturní nastavení. Že to jde dělat jinak. A toto uvědomění je jeden z nejsilnějších darů, které cestování přináší. Pokud tedy pak narazíte na společnost, která má podobné hodnoty jako vy uvnitř, tak vás to k ní prostě táhne.
Slavný šéfkuchař a cestoval Anthony Bourdain jednou řekl: „Jestli jsem zastáncem něčeho, pak je to pohyb. Tak daleko, jak jen to jde, a tak často, jak jen to jde. Ať už přes oceán, nebo jen přes řeku. To, do jaké míry se dokážete vcítit do situace druhých nebo alespoň ochutnat jejich jídlo, je přínosem pro všechny. Otevřete svou mysl, zvedněte se z gauče a vyrazte.“
Protože cizí země nám dávají něco, co doma těžko najdeme. Čerstvý pohled na sebe sama, prostor bez očekávání a mozek, který konečně pracuje naplno místo toho, aby šel po vyšlapané cestě. Domov je důležitý. Ale občas potřebujete odjet, abyste zjistili, kdo vlastně jste.
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
