Proč někdy trvá odepsat déle než napsat básničku (a proč je to naprosto v pořádku)

Otevřete mobil, projedete notifikace a… nic. Vidíte jméno člověka, kterého máte rádi, ale prst jen sklouzne po obrazovce, jako by dotek mohl spustit lavinu energie, kterou prostě dneska nemáte. A není to osobní. Jen vaše hlava, vaše tělo, vaše kapacita.
Mariana Vašutová 10. listopadu 2025

Foto: GettyImages

Odepisování na nás někdy působí jako výkon vrcholového sportovce. Mikropřekonání. Každé „Ahoj, jak se máš? “ může působit jako malý závazek, který vyžaduje víc, než momentálně dokážete dát.

Někdy proto, že téma zprávy je náročné nebo zdlouhavé. Někdy proto, že zpráva na kterou máme odepsat je dlouhá. Někdy prostě proto, že jsme unavení a nechce se nám. A to je v pořádku.

Žijeme v době, kdy „být online“ znamená být dostupní. Jenže přítomnost na internetu není totéž co přítomnost mentální. Můžete být přihlášení a přitom úplně odpojení — a to je vaše právo.

Už jsem si všimla, že mnohdy lidi berou neodepsání jako signál nezájmu. Ale realita je jiná: náš čas i energie jsou měnou, se kterou máme nakládat vědomě. To, že neodepisuješ, neznamená, že někoho ignoruješ. Znamená to, že si chráníš svůj prostor. A ten prostor je vzácnější než všechny notifikace světa.

Rychlá odpověď, pomalý klid

Znáte to, odešlete zprávu po týdnech ticha, a během dvou minut vám cinkne odpověď. A ve vás se rozlije ten zvláštní druh úzkosti. Protože ne vždy chcete být vtaženi zpátky. Ne vždy zvládnete tempo instantní komunikace.

Myslím, že bychom měli zavést nové společenské pravidlo: když někdo odepíše po delší době, dej mu taky čas. Nenuťme si navzájem tempo. Komunikace není ping-pong, je to tanec. A občas si prostě potřebujete sednout, než se zvednete k dalšímu kroku.

Zprávy nejsou závazek

Někdy pomáhá malý rituál: vyhradit si čas na odepisování. Ráno, když máte klid, nebo večer, když chceš mít dobrý pocit, že máte všechny tasky completed. Udělat z toho moment, kdy vědomě otevřeš svět lidí, kteří na tebe čekají, ne z povinnosti, ale z volby.

A možná i napsat těm, kterým se ozýváte méjě: „Hele, není to osobní, jen prostě nemám energii být pořád online.“ Upřímnost osvobozuje. Nejen vás, ale i je.

Zajímavé je, že mnohdy cítíme tlak i bez toho, aniž by existoval. Kultura rychlých odpovědí nás učí, že hned = starost, zájem, láska. Ale co když ne? Co když hned odepsaná zpráva vůbec neznamená víc než malý impulz? Je to paradox digitální doby, jsme přítomni, ale vyčerpaní. A musíme se naučit vážit si vlastního času a energie.

Možná bychom se měli naučit, že ticho mezi zprávami není prázdnota. Je to prostor. A prostor je důležitý. Pro přemýšlení, pro dýchání, pro to, abychom byli schopni být s někým osobně. Protože jestli je něco jisté, tak to, že to, komu dáváme svou energii, si vybíráme my. A někdy ten nejlepší způsob, jak zůstat v kontaktu, je na chvíli vůbec neodepsat.

Co říká psychologie?

Není to jen o tom, že nemáme čas a náladu. Každá zpráva, která vyžaduje pozornost, je malý výkon. Psychologové tomu říkají ego depletion: vyčerpání sebeovládání. Čím víc se rozhodujeme a přemýšlíme, tím méně energie nám zbývá na další úkoly.

Digitální přetížení a cinkající notifikace snižují pozornost a zvyšují stres. Můžeš být online, ale mentálně jste úplně jinde, proto někdy prostě nemůžete odepsat hned. A pak je tu úzkost z rychlých odpovědí. Když někdo reaguje okamžitě, nebo vy sami po pauze, spustí se vnitřní neklid. Většina lidí ale chápe, že rychlost zprávy neznamená víc než vědomý výběr, kdy a komu věnujeme svou energii.

Psychologové proto doporučují přistupovat k odepisování jako k emoční investici. Každá zpráva vyžaduje část tvé psychické energie, a je naprosto v pořádku si vybrat, kdy ji na co a komu dáš. Stejně tak časová perspektiva hraje roli: pokud se naučíme vidět neodepsané zprávy z širšího časového pohledu, stres z „musím odpovědět hned“ se výrazně snižuje.

Objednejte si předplatné Cosmopolitan

Časopis Cosmopolitan
Předplatné