Foto: Florian Gadsby
Florian se řadí mezi nejznámější hrnčíře současnosti. Keramice se věnuje od svých 16 let a jinou práci nikdy neměl. Řekl by, že má práci snů? Někdy prý ano, někdy ne. Záleží, jestli se bavíme o samotné tvorbě, anebo o méně zajímavých úkolech okolo, jako je balení a odesílání zboží, administrativa, vyřizování emailů, daně atd. Přestože působí jako značka, která chrlí desetitisíce nádob ročně, je na všechno stále sám.
Zbožňuju obtáčení nádob, jde o zdokonalování, kdy ztenčuju jejich stěny a dávám jim architektonickou, téměř skulpturální vlastnost. Zároveň to jsou jediné dny, kdy nejsem celý od mokré hlíny.
Rozhodně udržování rovnováhy mezi pracovním a osobním životem. Od roku 2014 nebyl den, kdy jsem nic nepostnul. Ale je to prokletí, které jsem si způsobil sám, a nejspíš jsem si díky tomu udělal jméno, mohl pod Penguin Random House vydat knihu a mnoho dalšího. Mám dojem, že neustále bojuju s tím, co sdílet a co si nechat pro sebe. To umí být pohlcující. Myslím, že budu mít jednou krizi a zabalím to, protože upřímně řečeno, to skutečně podstatné jsou beztak moje praktické dovednosti a nádoby, které vytvářím. Sociální sítě jsou pomíjivé, občas povzbuzující, ale taky toxické. A já bych si přál, aby v určitém bodě přestaly mít takovou váhu. Přál bych si to pro nás všechny.
Vypnout mi přijde ohromně náročné, ale jsou dvě věci, které mi vždy pomohou uvolnit se a uniknout online světu. Tou první je vaření. Loni jsem si dost oblíbil domácí výrobu těstovin. Myslím, že má vaření s hrnčířstvím spoustu společného. Těsto se od hlíny zas až tak neliší. Tou druhou jsou procházky s mým trpasličím jezevčíkem Cirem. Hampstead Heath máme deset minut chůze, tam máš hned pocit, jako bys byl na venkově a ne v samém centru Londýna.
Pokračovat ve čtení rozhovoru můžete v červnovém vydání Cosmopolitanu!
Spisovatel se syndromem podvodníka, latentní florista, extrovertní introvert, milovník kávy a časných rán.
