Foto: Unsplash (Brianna Geoghegan)
Programátoři občas mluví o pravidlu 20/80. Podle něj zabere 20 procent vaší energie napsat kód tak, aby byl z 80 procent dobrý. Chcete-li kvalitu vašeho kódu přiblížit ke stoprocentní hranici, musíte se připravit na to, že vylepšení o zbylých 20 procent budete muset věnovat 80 procent energie. Jinými slovy, napsat průměrný či lehce nadprůměrný kód není zase tak těžké. Napsat téměř dokonalý kód ovšem vyžaduje, abyste touto činností a jejím výsledkem byli téměř posedlí.
Nebo ještě jinak: Čím hlouběji v dané dovednosti postupujete, tím těžší je v ní vyniknout. To proto se většina lidí spokojí s průměrem a jen málokdo je ochotný vstoupit do fáze, kdy musí makat čím dál víc, ale přitom se zlepšuje čím dál pomaleji a čím dál méně znatelně. Na olympiádách se v mnoha disciplínách vyhrává doslova o vlas. A jen sami sportovci vědí, kolik je za každým z těchto „vlasů“ práce. Samozřejmě by od nás nebylo fér porovnávat vaše pohybové výkony s olympijskými vítězi, protože za každým medailistou většinou bývá mnohem víc než „jen“ talent a tréninková disciplína.
Třeba sportem posedlí rodiče, kteří jsou ochotní obětovat hodiny dojíždění a čekání na trénincích a mohou si dovolit financovat nákladnou výstroj a drahá soustředění. Nebo trenéři, kteří ve svých svěřencích probouzejí lásku ke sportu už od útlého věku (chcete-li uspět na světové úrovni, ve většině sportů platí, že byste ideálně měli začít ve školce) a provedou je rizikovým obdobím dospívání, kdy mnoho nadějných pohybových talentů sekne se svou vášní a začne se věnovat tomu, čemu se věnují jejich vrstevníci.
Ještě později za každým úspěšným sportovcem stojí celý tým odborníků od lékařů po maséry, experty na výživu, mentální kouče, manažery, asistenty a tiskové mluvčí. Možná se neporovnáváte s olympioniky, ale už vás napadlo, jak to, že vaše kolegyně do kanceláře elegantně vplouvá s freshem poté, co z posilovny uběhla pět kilometrů, zatímco vy se do práce sotva doplazíte na desátou s XXL termoskou plnou dvojitého caffè latte.
Všichni máme aspoň jednoho kamaráda, který neustále sdílí trasy svých čtyřicetikilometrových výletů na kole s komentem „krásný dvě hodinky“, zatímco máte podezření, že vám by to trvalo dvakrát tolik času i autem. A všichni ve svém okolí máme aspoň jednu kamarádku, která propadla józe, pilates nebo kruhovým tréninkům, na něž vás s železnou pravidelností zve pětkrát týdně, zatímco vy jí s železnou pravidelností odpovídáte, že dneska už „bohužel“ jdete do baru na náplavce vyzkoušet jejich limoncello spritz, ale příště už se k ní určitě, ale fakt určitě přidáte!
Jak to, že se někdo nemusí
přemlouvat k víkendu strávenému
na ferratách, každodenní
návštěvě fitness centra nebo
domácí jógové praxi? Co mají
lidé, kteří týdně věnují dlouhé
hodiny pohybu, jinak než my,
běžní smrtelníci? Víc disciplí -
ny, odlišné ambice, lepší tělo?
Žene je podvědomě do cvičení
větší strach ze stárnutí nebo se
víc bojí, že je společnost exkomunikuje,
když místo břicha
nebudou mít pekáč buchet?
Mají zvýšený práh bolesti či naopak snížený práh lenosti? Je
pro ně odměnou to, že překonali
sami sebe, zatímco vám je to tak
nějak zenově jedno?
Jestli se při pohledu na své sportovně zdatnější přátele a ko legy sebebičujete výčitkami, máme pro vás hned dvě dobré zprávy. Tou první je, že bič můžete klidně odložit, vztah k pohybu a vlastnímu tělu je z nezanedbatelné části geneticky a kulturně zděděný. Nějaké tělo a nějaký typ tělesného vnímání máte po předcích a nějak jste se naučili pohybově chovat v dětství od rodičů a dospělých kolem vás. Tou druhou dobrou zprávou je, že ochotě hýbat se se můžete naučit. A dokonce tak, že budete cvičit a sportovat z nadšení a ne jen z povinnosti. Přinášíme vám pár tipů (ne všechny na vás budou fungovat a ne všechny se musíte snažit uplatnit).
S tenisem jste chtěli začít už dlouho, ale když jste se konečně dokopali poprvé na kurt, zjistili jste, že nehrajete jako Markéta Vondroušová, takže jste toho radši hned nechali. Nebo jste se konečně nechali dotáhnout na lekci jógy, jenže tam vám došlo, že nejste tak flexibilní jako učitelka v obepnutých legínách, takže jste na jógu už nikdy nešli. Klasika. Je těžké neporovnávat vaše zatím ještě měkké paže s nabušenými bicepsy kolegy, který se do kulturistiky zbláznil již před pěti lety. My víme, že vy logicky víte, že kolega také začínal na půlkilových činkách a klepaly se mu u toho nohy. A víme, že víte, že Markétou Vondroušovou se člověk stane po letech dřiny a odříkání nebo že na jógu chodíte proto, abyste se pro táhli, a ne proto, že už protažení jste. Všichni však velmi dobře známe ten vnitřní mechanismus, který vypíná veškeré logické úvahy a zapíná místo nich ty nelogické.
Někde na pozadí vašeho podvědomí neporovnáváte váš první backhand s backhandy začátečníků, jak by se slušelo a patřilo, ale s backhandem wimbledonských šampionů. Hádejte, jak z takového porovnání ty vaše údery vycházejí?! Ano, byl to zápas Markéty Vondroušové, který vás inspiroval k tomu, že jste si koupili raketu a sadu tenisáků. Nyní však nastal čas na chvíli vypnout záznamy z Wimbledonu a začít chodit sledovat amatérské zápasy těch, kteří jsou v tréninku o měsíc před vámi. Nebude to ke koukání, ale zase získáte realistický pohled na to, v jaké fázi jste a co je normální umět a neumět. A možná zjistíte, že vám to vlastně docela jde!
Možná je vaším snem stát se nejžádanější instruktorkou pilates v celé republice nebo jste vždycky toužili reprezentovat náš národní tým v basketbalu. Potom samozřejmě zapomeňte na všechno ostatní a ponořte se do toho naplno. Ale pokud je vaším hlavním cílem ohlédnout se na konci týdne a s radostí zjistit, že jste čtyři hodiny prožili aktivně, zkuste zkrátka uvažovat o pohybu všeobecně, ne jen o pilates nebo pouze o basketbalu. V úterý si zadriblujte s basketbalovým míčem na plácku za domem, ve čtvrtek si dejte lekci pilates a v neděli vyrazte na piknik, který začne desetikilometrovým trekem. Jestli se chcete sportem živit, musíte se samozřejmě vyhranit a specializovat.
Pokud vám však „stačí“ pohodlně se hýbat, umět si užít své vlastní tělo a cítit se v něm dobře, budete mnohem úspěšnější, když se zaměříte na kombinace různých aktivit, přestože v žádné z nich nebudete nijak vynikat. Je to jedna z těch situací, kdy následování poměru 20/80 hraje pro vás, ne proti vám. Stát se ve vícero věcech průměrný je méně náročné než v jedné z nich vyniknout. Možná budete průměrní v basketbalu, průměrní v pilates i průměrní v chození po horách, ale celkově se ve vlastním těle budete cítit líp než lecjaká hvězda NBA.
Nechápete, kde se ve vás bere ta lenost, ale prostě se nemůžete dokopat k tomu, abyste s nějakým pohybem začali nebo u něj vydrželi? Nebo kdykoli máte vyrazit do posilovny, vždycky vám do toho záhadně něco vleze, od migrény po projekt v práci, který prostě nechcete nechat na zítra? Bill Beswick, jeden z nejslavnějších sportovních psychologů světa, který spolupracoval s globálními sportovními hvězdami, tvrdí, že v běžném životě v závislosti na okolnostech prý většina lidí osciluje mezi mentalitou bojovníka a mentalitou oběti.
Všichni jsme při určitých příležitostech slabí a schopnost vyhecovat sama sebe k výkonu může být pro vás právě takovou vaší osobní slabinou. Podle Beswicka všichni při některých příležitostech podlehneme tlaku, dokonce i dobří sportovci. Jako příklad dává jachtařku Ellen MacArthur, která sama na malé plachetnici obeplula zeměkouli. Během cesty se dokázala vyrovnat se zlomeným stěžněm, ale probrečela celý den, když jí došly pytlíky s čajem. Nikoho asi nepřekvapí, že u těch nejúspěšnějších dramaticky dominuje mentalita bojovníka. Rvou se každý den, nikdy se nevzdávají, ani se nesmiřují s tím, že by měli být obětí. To ale neznamená, že pořád vyhrávají.
Beswick definuje mentalitu bojovníka následovně: „Největší odvaha ve fotbale je chtít míč, když se vašemu týmu nedaří.“ Mentalitu bojovníka neuplatňujete jen ve chvíli, kdy už běháte s kopačkami na hřišti. Potřebujete si na ni vzpomenout v okamžiku, kdy necháváte propadnout zase další trénink nebo kdy si pouštíte pátý díl Bridgertonových, místo abyste rozložili jógovou podložku. To je přesně moment, kdy na vás také platí Beswickova definice „chtít míč, když se vašemu týmu nedaří“, přestože jste ještě ani nezačali hrát.
Kdykoli Beswick začíná spolupracovat jako mentální kouč s novými svěřenci, pokládá jim prý tři základní otázky: Co chcete? Jak moc to chcete? Nakolik jste ochotni pro to trpět? Někdy je fajn si na ně odpovědět, i když nemáte olympijské ambice. Zjistíte třeba, že od sebe máte nerealistická očekávání (například chcete skvělé výsledky, ale nejste ochotni jim dost obětovat), takže jste ze svých výkonů neustále jen zklamaní a necítíte inspiraci. Jindy vám dojde, že o něco opravdu stojíte a že byste byli ochotní si máknout, jen pro to nemáte nastavené ty správné podmínky v každodenním životě (třeba váš režim dne není uzpůsobený tak, aby vám zbyly dvě hodinky na běh v denní době, ve které ještě máte dostatek síly a energie se hýbat).
Slyšeli jste už o třech zednících, kterých se kolemjdoucí člověk zeptal, co to dělají? První z nich odpověděl, že na sebe skládá cihly. Druhý řekl, že vydělává tři stovky za hodinu. Odpověď třetího zněla: „Stavím katedrálu a nemůžu se dočkat, až ji ukážu svým vnoučatům.“ Všichni dělali ty stejné úkony, ve stejné době, na stejném místě, ale každý svou roli chápal úplně jinak. Jak se těší do práce ten, kdo věří, že staví katedrálu, na rozdíl od toho, kdo jen na sebe skládá cihly?! To, jak definujete své cíle, bude mít vliv na to, jak budete vnímat samotný proces. Přestaňte vidět kruhový trénink a začněte vidět vaši katedrálu! Když po dvacáté zvedáte kettlebell, můžete mít snadno pocit, že prostě jen máváte kusem železa. Nebo to mů žete vnímat tak, že pracujete na svém těle, aby se mnohem elegantněji orientovalo v prostoru a každodenních situacích.
Třeba na příští dovolené s překvapením zjistíte, že prožíváte mnohem kvalitnější chvíle se svými nejbližšími už jen proto, že nemáte chuť pořád ležet na pláži, ale nemůžete se dočkat, až společně vyrazíte šnorchlovat, trekovat nebo na kolo.
