Foto: Aneta Zimová
Jak vám jen popsat moji lásku, a především obdiv k Veronice Opatřilové? Asi nadešel čas na veřejné přiznání – obsah většiny knih, co čtu, mi nezůstane v hlavě dlouho. Klidně za měsíc nejsem schopná vám vylíčit, co se v nich konkrétně událo. Ale existují samozřejmě výjimky. Knihy, které nezapomenu NIKDY. Ke kterým se vracím, neustále je všem dokola a dokola doporučuju a dojímám se při představě, že tohle je to dílo, které teď budete číst! Počkej na moře a Píseň L. jsou příběhy, jež mě hřejí na srdci a po těle doteď. Pamatuju si tváře, místnosti, krajinu, emoce. Jsem do postav ve své podstatě stále zamilovaná a doufám, že se mají krásně. Kdo četl píseň L. tak možná pochopí, proč mi teď ukápla slzička. Aaaaach, Veroniko!
Děkuju za váš čas.
Děkuju za vaše písmo.
Děkuju za nádherné odpovědi.
Enjoy your time with the queen.
Děkuju!
Miluju, A.
Určitě se zaměřuju mnohem víc na formu než obsah. Slova a jejich melodie jsou pro mě mnohdy důležitější než to, co vyjadřují. Dělá mi fyzicky dobře číst knihy napsané poetickým nebo zvláštním jazykem, vypisovat si určité formulace a stejně tak mě naplňuje i tvořit. Dalším kritériem jsou pak emoce, atmosféra. Jistěže – vždycky mám i konkrétní myšlenku, kterou chci vyjádřit, nějaké palčivé téma, ze kterého se potřebuju vypsat.
Inspirace je představivost. Inspirace jsou sny. Taky je to touha. Jiné životy, které mě pronásledují. Nenaplněná láska. Dlouhé cesty autobusem na sever. Inspirace je letní odpoledne u jezera, kde se neznámý muž, rozhodne najednou svléknout a plavat v dešti. Setkání. Hudba. Milostné dopisy mých prarodičů. Přátelé a náhodně prohozené informace o jejich životě. Příroda. Inspirace přichází naprosto nečekaně a nedá se vynutit.
Těch by bylo! Pozvala bych C. S. Pacat a zeptala se, jak to jen dělá? A čistě ze staré známosti (na gymnáziu jsem byla posedlá beatniky) Jacka Kerouaca, asi bych si s ním jen tak chtěla povídat o životě a psaní a jak jsem to nakonec dokázala, i když to tehdy vypadalo tak zoufale.
Jakékoliv Mumínky od Tove Jansson. Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly Estés. Forest Euphoria od Patricie Ononiwu Kaishian… to měla být jen jedna, co?
Nejspíš Počkej na moře, které je podle mě čtivé, každý si v něm dokáže najít to svoje. Je to nejspíš nejstravitelnější text. Ale kdybych já byla svá čtenářka, tak bych nejdřív sáhla po Zpívat bříze.
Mám pocit, že příběhy potřebují být vyprávěny. Zdá se mi, že hledají prostředek, jakým se dostat do našeho hmotného světa a je na nás umělcích dokázat poslouchat a zachytit je. Myslím taky, že příběhy/nápady jsou trochu potvory. Hledají tu nejvhodnější nádobu a nepohrdnou hned několika, proto podle mě existují určité umělecké vlny, jinými slovy se často stává, že třeba simultánně vznikne podobný příběh nebo umělecké dílo, že vlastně stejný nápad přijde k vícero lidem. Ale za mě je to OK, protože podle mě stejný nápad bude v podání každého z nás naprosto odlišný, vždycky bude reflektovat osobnost umělce, a tak zůstane výjimečným.
Pocit. Jakýkoliv. Ideálně na pozitivní škále, nechci vyloženě vyvolávat úzkost. Ale emoce vyvolávat chci. U poslední knihy mi často chodí vzkazy čtenářů, kteří píší, že je Bříza přiměla na chvíli zastavit, zpomalit. To považuju za úspěch. V Písni L. si zase mnozí našli nějaké potvrzení toho, co sami cítí, jen pro to třeba nenašli slova. Chtěla bych taky, aby se na svět na chvíli podívali z jiné perspektivy a třeba (pokud to dosud nedělali) si víc vážili přírody, kterou jsme součástí.
Právě při psaní. Při zajímavém rozhovoru s fascinujícím člověkem. Na břehu moře. V lese, když se zastavím, vylezu ze své hlavy a začnu vnímat tu nekonečnou činorodost kolem sebe a dojde mi, jak je všechno propojené a že čas je jen nesmyslný konstrukt, který rozhodně není lineární.
Ty si pokládám psaním. Možná je tak pokládám i svým blízkým nebo čtenářům obecně. Psaní je nekonečná terapie, je to nimrání se v pocitech, těžkých otázkách, rozebírání smyslů a hledání odpovědí, způsob vyrovnávání se, ale taky svoboda některé palčivé problémy vyřešit – byť jen na stránkách papíru.
Často mě překvapí, kam mě psaní zanese. Takže určitě ano. Psaní vychází z podvědomí, z míst, se kterými v běžném každodenním životě nejsem až tak v kontaktu, a proto při něm dokáže vyplavat na povrch i emoce nebo informace, o které nemám ani tušení. V tom smyslu mě tedy i mé vlastní knihy dokážou inspirovat a léčit.
Fotografka, věčný melancholik a hlavně blázen do příběhů, které umí otevřít srdce a dodat větší nadhled. Jejím největším přáním je, aby den měl více než 24 hodin a všude bylo božské ticho: na čtení.
