Fejeton: Jednou vydám kuchařku, bude se jmenovat „Omg, já nemůžu“

Chcete se naučit péct ty nejlepší věnečky a větrníky? Víme, kam a na koho se obrátit.
Text: Martin Váša 19. prosince 2022

Foto: Burnt (2015, The Weinstein Company)

Na to, jak mizerný v kuchyni jsem, v ní trávím překvapivě hodně času. Zbožňuji péct, nebo si na to aspoň hrát, a pak se vracet do bytu, co voní po jablečném koláči s kardamomem a skořicí. Co na tom, že se výsledek nedá jíst? Nic mě neodradí! Třeba jednou i vydám kuchařku. Mohla by se jmenovat „Omg, já nemůžu“. Tak zpravidla přítel hodnotí mé po­čínání těsně předtím, než mu vypadnou oči z důlků. Jestli se ale do něčeho přece jen bojím pustit, je to odpalova­né těsto. Takže když začal UM od Ambiente pořádat kurz větrníků, věnečků a knedlíků pod vedením Lukáše Pohla, šéfcukráře Myšáka, byl jsem nadšený.

Nadšený byl jistě i Lukáš, když se nás hned zkraje kurzu zeptal, jak se jmenuje kuchyňský robot, co máme doma, a my bezděčně odpověděli, že mu říkáme Antonín. Což je sice pravda, ale obávám se, že na to se Lukáš neptal. První dojem na jedničku.

O pár minut později už bylo pečení v plném proudu. „Pro zkoušku zaklepejte na spodní část korpusu – dobře vypečené těsto duní,“ četl přítel další krok z receptu, zatímco se naše výtvory pekly, a dlouze se na mě zadíval, asi že jsem dutý taky. Během kurzu pracujete v páru, takže je dobré mít s sebou někoho, kdo za vás odvede plus minus všechno. Vybral jsem si skvěle. Přítel se co nevidět dostal do takového kreativního rauše, že si začal vymýšlet i slova. „Už to zase crdlám,“ oznámil mi znepokojeně a já taktně přikývl, vděčný, že to aspoň necrdlám já, ať už to znamená cokoliv.

Za náš největší úspěch považuji, že se nám omylem podařilo přenastavit kuchyňský robot, takže fungoval, jen pokud jsme drželi stisknuté jedno tlačítko, a ještě u toho varovně pískal. Předstírali jsme, že nic, a doufali, že se šlehačka vyšlehá dřív, než si všimnou úplně všichni. Nebo než se ze stroje začne kouřit. Naštěstí pozornost odvedla paní, která využila hluchého místa, aby se Lukáše zeptala, jestli je dobré na cukroví používat ztužený tuk. Těžko říct, co se v tu chvíli šéfcukráři honilo hlavou, ale vypadal, že ho ta otázka fyzicky zabolela.

Last minute tip na dárek

Došly vám nápady, co pod stromeček? Obdarujte své blízké kulinářským kurzem. V Umu se pod vedením šéfkuchařů z Ambiente naučí dokonalé věnečky a větrníky, ale také jiné dorty a třeba i senzační chleba každý! Voucher můžete koupit tady


Zatímco naše výtvory chladly, vrhli jsme se na kolektivní tvarování ovocných knedlíků, během čehož diskuse volně plynula dál. Padala rada za radou. Že se čokoláda nejlépe rozpouští v mikrovlnce anebo že je dobré ovoce do knedlíků dávat obalené v mouce, aby nepouštělo tolik šťávy. Jedna paní přispěla tím, že ze stejného důvodu sype do štrúdlu pudink, jiná se zase rozhodla podělit o svůj „úžasně rychlý recept na rohlíky. Dvacet minut a máte je!“ pyšnila se, což pán z jiného týmu okomentoval kousavým: „Jo? A co v tom receptu je? Dvě zastávky autobusem do krámu?“ Zděšen zjištěním, že sám žádným tipem nedisponuji, jsem vytáhl telefon z kapsy a začal naoko řešit něco děsně urgentního. Ve skutečnosti jsem ovšem pyšně rozeslal fotku věnečků několika svým blízkým. „:-D :-D :-D,“ přišlo mi vzápětí od editorky Kristýnky. „Chtěla jsem být milá, ale umřela jsem smíchy.“ Šéfredaktorka Adélka se nejprve ujistila, jestli je ten „halloweenský“ větrník můj, a pak dodala: „Zase můžeš říct, že jsi jediný cukrář na světě, který umí udělat větrník, co vypadá jako kuře.“

Polichotilo mi, že mě označila za cukráře, a rozhodl jsem se nad tím dál nepřemýšlet. Naše větrníky i věnečky byly ostatně výborné, jen člověk nesměl jíst očima… Dobře, do cukrárny Myšák by se asi nedostaly, leda v rámci nějaké zvrácené hvězdné pěchoty, ale s přítelem jsme z kurzu odcházeli spokojení a motivovaní. Kdo ví, možná si jednou skuteč­ně otevřeme vlastní cukrárnu, ve které bude nedokonalost konceptem. Mohla by se jmenovat třeba Potkan.

Cestou domů jsme zaklepali na paní Hladkou, sousedku, co proměnila náš vnitroblok ve Stars Hollow, za což ji uctí­váme jako bohyni, kterou je. „Ježíš, já se bojím!“ ozvalo se za dveřmi. „Nebojte,“ zahlaholil přítel. „To jsme my, ti dva seshora…“ Podle mě to tím jenom zhoršil, ale paní Hladké při pohledu na naše „kuřata“ jiskřila očička a nás potěšilo, že jí i chutnala.

Kdesi jsem četl, že cukr je zabiják, a je-li to opravdu tak, nebyly obavy paní Hladké od věci. Taky jsem ale četl, že si má člověk vybrat svou vášeň a nechat ji, aby ho zabila. Pokud jde o mě, ať jsou jí klidně dezerty (jako) z Myšáka…

Martin Váša

@martinvasa
Spisovatel se syndromem podvodníka, latentní florista, extrovertní introvert, milovník kávy a časných rán.

Objednejte si předplatné Cosmopolitan

Předplatné