Pocení je náš luxusní bio hi-tech vestavěný klimatizační systém. Když se zahřejeme, ať sportem, stresem, se xem nebo vedrem, začnou potní žlázy produkovat tekuti nu, která se odpařuje, a tak nás ochlazuje. (Princip je podobný jako u aut, jejich chladič přece také obsahuje tekutinu.) Bez vylučování potu bychom se brzy přehřáli. Tady žádná kosmetická debata není, tohle je čisté přežití. Dobře, první hlavní funkci bychom měli.
A co ta často zmiňovaná „detoxikace potem“? Ano i ne. Pot sice obsahuje malé množství močoviny, amoniaku nebo některých metabolitů, takže technicky vzato se jím tělo opravdu zbavuje části odpadních látek. Jenže hlavními detoxikačními orgány jsou pořád játra a ledviny. Pocení je spíš vedlejší bonus než hlavní čisticí proces. Jinými slovy: Vypotit víkendovou party v sauně zní skvěle, ale realita je o něco méně očistná.
Zajímavé je i to, kde se potíme nejvíc. Rekordmany jsou dlaně, chodidla a čelo. Naopak rty nebo nehtová lůžka nemají téměř žádné potní žlázy. A když už jsme u žláz, rozlišujeme dva typy: Ekrinní, které se podílejí především na termoregulaci, a apokrinní (najdeme je například v podpaží), jež jsou zodpovědné za „charakter“ našeho potu, protože jejich sekret představuje živnou půdu pro bakterie. A právě bakterie jsou důvod, proč někdy nevoníme jako letní louka. Samotný pot skoro není cítit, potíž nastává až ve chvíli, kdy ho bakterie začnou rozkládat. Takže nejde o „špinavost“, ale mikrobiální proces, který se prostě děje.
A protože každý máme trochu jiný mikrobiom, jsou naše vůně rozdílné. Proč nám někdo voní a někdo ne? Velkou roli hraje chemie těla, tedy konkrétně složení potu, kožní mikrobiom a třeba i genetika. Každý z nás má trochu jiný „biologický podpis“, který vzniká kombinací hormonů, stravy a bakterií na kůži. Mnoho výzkumníků radí potenciálního partnera očichat, a když nevoní, run away, sorry. Speciální kapitolou jsou nohy, které se potí opravdu hodně.
Na chodidlech máme stovky tisíc potních žláz a v kombinaci s uzavřenými botami vzniká ideální prostředí pro vlhko a bakterie. Jasně, „blbý boty“ jsou klasická výmluva, jenže ne vždycky stačí. Pomáhá častěji střídat obuv, sáhnout po prodyšných materiálech a používat antiperspirant na chodidla. A jaký je rozdíl mezi deodorantem a antiperspirantem? Zatímco deodorant řeší zápach, antiperspirant jde hlouběji: Pomocí hliníkových solí nebo jiných složek dočasně omezuje tvorbu potu tím, že vytvoří v potních kanálcích něco jako „zátku“. Výsledek? Méně potu na povrchu. A tady přichází detail, který mění hru: Antiperspirant má smysl používat večer na suchou kůži. V noci se méně potíme, účinné látky mají čas se navázat a ráno pak hezky fungují. Ranní rychlovka na vlhké podpaží? Spíš placebo než strategie.
Co se týče složení, kolem některých látek se vede nekonečná debata. Hliníkové soli jsou často podezřívány z možných zdravotních rizik, ale současné vědecké studie přímou souvislost třeba s rakovinou prsu nepotvrdily. Parabeny mají slabou estrogenní aktivitu, triclosan se řešil kvůli dopadu na mikrobiom a alkohol může dráždit. Realita je taková, že kosmetika v EU podléhá pří sné regulaci, ale pokud má někdo citlivou kůži nebo jen intuitivně nechce určité složky používat, dává smysl vybírat vědomě. Přírodní deodoranty jsou šetrnější, neobsahují sporné ingredience a respektují fakt, že pocení je normální.
Jenže někdy. .. prostě zradí. Nezvládnou vedro nebo prezentaci před plnou místností. Klasické anti perspiranty jsou spolehlivější, přesto ne každému vyhovují. Nejrozumnější přístup? Kombinovat. Na běžné dny něco jemnějšího, na kritické akce sáhnout po silnější variantě. A pak se dá hrát vyšší liga, jinými slovy nechat si aplikovat botox do podpaží. Botulotoxin blokuje nervové signály vedoucí k potním žlázám, které pak přestanou vylučovat pot. Efekt obvykle vydrží několik měsíců a pro lidi s nadměrným pocením to může znamenat výraznou úlevu. Ne všichni odborníci jsou nicméně nadšení.
Například holistický dermatolog Alan M. Dattner z New Yorku upozorňuje, že pocení je fyziologický proces, který má v těle svou nezastupitelnou roli. Jeho dlouhodobé blokování, zvlášť ve větší míře, není ideální. Tělo si může hledat jiné cesty, jak regulovat svou teplotu, a zároveň zasahujeme do přirozené rovnováhy kůže. Co na to věda? Dobrá zpráva: Dostupné výzkumy neprokázaly, že by blokování pocení v podpaží vedlo k hromadění toxinů v těle. Jak už víme, detoxikaci organismu mají na povel především játra a ledviny, ne potní žlázy. Tělo si navíc umí regulaci rozložit, takže když omezíme pocení v jedné oblasti, může se mírně zvýšit jinde. Na druhé straně barikády stojí dermatologové, kteří se botoxu nebojí, a nezbývá než doufat, že nejen kvůli vzkvétajícímu byznysu. Švýcarský der- matolog Oliver P. Kreyden ho dokonce označuje za „zlatý standard“ léčby nadměrného pocení v podpaží, který žádná rizika nenese, a používá ho jako první volbu u pacientů, u nichž selhaly běžné antiperspiranty. To dává smysl i z medicínského pohledu: Botox neblokuje „detox“, jak se můžete dočíst na internetu. Blokuje konkrétní nervový signál, acetylcholin, který nařizuje potním žlázám, aby produkovaly pot. Pokud tento signál vypneme, žláza se prostě „odmlčí“.
Důležité je, že se bavíme o malé, lokální oblasti, typicky podpaží. Tělo má miliony potních žláz jinde, takže termoregulace dál funguje normálně. A pak je tu ještě jedna kategorie, která by si zasloužila vlastní reality show: emoční pot. Proto že ne všechny kapky jsou stejné. Termoregulační pot je ten vzorňák, který prostě plní svou biologickou funkci. Přichází, když je nám horko nebo sportujeme, je spíš vodnatý a jeho hlavní misí je ochladit nás. Emoční pot je naopak taková malá drama queen. Spouští ho stres, nervozita nebo adrenalin (ano, prezentace, pachuť neúspěchu, první rande či trapné ticho ve výtahu) a vzniká hlavně v podpaží, na dlaních nebo chodidlech.
Je hustší, obsahuje více bílkovin a lipidů, takže je pro bakterie doslova all-you-can-eat bufet. Výsledek? Výraznější zápach a pocit, že nás naše vlastní tělo lehce sabotuje a nemáme žádnou kontrolu. Evolučně však dává smysl. Tenhle typ potu znamenal kdysi signál: „Něco se děje, buď ve střehu!“ Dnes spíše říká: „O-ou, doufám, že moje pachová stopa zapadne...“
Kolik potu je vlastně normální? Každé tělo má svůj vlastní sweat setting. Někdo se potí víc ge ne ticky, někdo kvůli hormonům, ájurvéda by vám to vysvětlila pro svém – ohnivé pitty budou rudé a poleje z nich cobydup, lehké vzdušné váty bývají sušší a potí se málo a zemitě vodní kaphy, které mají tendenci k zadržování vody, budou mít potu méně a může být spíš chladnější a pachově méně výrazný. Existuje i stav zvaný hyperhydróza, kdy tělo produkuje potu výrazně víc, než by bylo potřeba pro ochlazení. Jde o reálný fyziologický problém, který se ale dá řešit antiperspiranty nebo lékařskou cestou. Takže shrnuto bez dramatu, pot potřebujeme. Bez něj by naše tělo brzy hlásilo to, co mobil na sluníčku: Zařízení se vypíná, přehřáto. Nemusíme však rezignovat na komfort. Klíčem není pocení úplně zastavit, ale spíš pochopit, kdy chceme pomoci tělu a kdy jen zachránit outfit.
@luciekochova
Beauty editorka Cosmopolitanu a života, která věří, že krásu můžeme najít všude kolem i v sobě. Fanynka vtipných lidí, slunce, moře, květin, gymnastiky (sportovní) a skincare (kvalitní).
