Nina Farrina: O hudbě, o malbě i třeba projektu ART ON THE BOX…

Na začátek bych se chtěla zeptat, jaký byl tvůj první gig? Co tě přivedlo k tomu stát se DJkou? Jaké bylo poprvé stát za pultem a hrát pro lidi?

První gig byl skvělý, byla to akce v Trenčíně, městě, kde jsem vyrůstala. Bylo to velmi komunitní a malé, ale cítila jsem velkou podporu. S lidmi z té noci se dodnes potkáváme v klubech na našich akcích, což je velmi milé. DJem jsem se stala kvůli lásce k hudbě, nebyl v tom žádný záměr, šlo spíš o to vyjádřit, co mám ráda. Když člověk pořád chodí na hudební akce, velmi rychle se inspiruje, a to byl i můj případ. A ty první zkušenosti za DJským pultem byly úsměvné; vždycky bylo něco zásadně špatně, nikdo nebyl rychle nablízku, aby pomohl. Ale já na to strašně ráda vzpomínám, protože právě tam vidím ten růst toho, co se děje dnes!

Inspiruje tě hudba i ve tvé výtvarné tvorbě? Jak tyto dvě oblasti propojuješ?

Moje tvorba je velmi osobní, takže jedna navazuje na druhou. Je to neustále propojené. Dělám například i plakáty, kde komponuji svou malbu pro naši vlastní klubovou sérii Bruxa a Cliwax!

Mohla bys nám více přiblížit koncept tvého projektu Art on The Box ve spolupráci s Vans?

Je to skvělá spolupráce, kdy jsme na obálku a tašku zakomponovali mé obrazy. Společně jsme to pak oslavili na akci, kde se objevily i moje obrazy a dj perfomance, workshop, tetování... Bylo to opravdu skvělé. Bylo to poprvé, co se to spojilo s nějakou skutečnou akcí, a myslím, že se to povedlo, za což jsem vděčná. Moje práce je reflexí lidské interakce a sociálního chování, která kombinuje osobní momenty a intimní zážitky. Používám syrový a přímý přístup, jednoduché, osobní a silné citáty, které vyvolávají emocionální odezvu a umožňují každému divákovi interpretovat je jedinečným způsobem. Zatímco přijímám krásu života, zaměřuji se na takzvané „nedokonalosti“ a rebelské postoje, které podle mého názoru skutečně definují a obohacují lidskou zkušenost. Moje díla vyzývají diváky, aby v nedokonalosti našli krásu, podobně jako život sám.

Když jsme u toho, pamatuješ si své první Vans boty?

Ano. Vans Authentic zeleno-černé.

Jsi žena v oblasti, která je z větší části dominována muži – jaké výzvy to přináší? Vidíš nějaký posun?

V poslední době se tím hodně zaobírám a samozřejmě je to dáno zkušenostmi, dospíváním a skutečným životem ženy. Teď myslím ten každodenní - a není dne, kdy bych nepřemýšlela o tom, jak moc nejsme jako společnost zvyklí vidět i jinou stránku věci než tu mužskou. A tím myslím opravdu obyčejné zážitky. Pak mě tolik nerozčilují ty, se kterými se setkávám ve své profesní sféře. Někdy mám velmi dobré koncerty a období, kdy se cítím respektovaná, a někdy mám období, kdy je to přesně naopak.

Tou výzvou je například právě to, že když jdu hrát ve tři hodiny v noci, jsem v cizí zemi a nikdy jsem neviděla lidi, pro které budu hrát. Takže se někdy prostě bojím, aby pro mě nepřijel taxikář nebo promotér a nebyli oplzlí. Jsou to opravdu maličkosti, které dělají celý zážitek. Jako společnost máme před sebou ještě kus cesty, ale v některých případech, kdy se opravdu cítím bezpečně, to dokážu zpětně ocenit a je příjemné to celé prožít bez problémů.

Co se týče kariéry, mám pocit, že v téhle sféře „techno DJs“ je zvykem, že si muž ten respekt zaslouží, a když jsi žena, získáš ho s přehledem ještě víc. Tomu se jen směju. Samozřejmě to tak nebylo vždycky a hodně mi to vadilo, ale internalizovaný sexismus je bohužel realita a spousta lidí ho má v sobě.

Kdo jsou tvé vzory? Ať už v životě, hudbě, nebo v umění?

Momentálně nemám žádný vzor, ale když jsem o tom přemýšlela naposledy, v mládí jsem měla oblíbenou rapperku, Britku tamilského původu M.I.A., která kombinovala rap, hip hop a elektronickou hudbu. Její album ARULAR mi opravdu změnilo život, když jsem byla „malá“, a nedávno jsem si uvědomila, jak velký vliv na mě měla (a jsem proto ráda, že to byla právě ona). Také její přístup k umění má opravdu jedinečnou estetiku a její talent opravdu ovlivnil vše, ať už její grafiku, videoklipy... Byla nadčasová ve více ohledech. Celý její příběh je opravdu inspirativní a doporučuji shlédnout dokument - MATANGI / MAYA / M.I.A.

Jak hledáš rovnováhu mezi profesním a osobním životem?

Asi to moc nerozděluji, je to pro mě životní styl. Je to součást toho, že chcete dělat něco, co vás strašně baví. Tempo a intenzita toho, co do toho musíš dát, je pohlcující, ale právě tehdy se projeví ta pravá podstata vášně a lásky k tomu. Je to vyčerpávající, někdy to „není tak odměňující“, ale zároveň je to strašně nádherné a má to pro mě velký duchovní význam. Pořád hledám cesty a ta nezkažená motivace je pro mě opravdu důležitá a to, jak žiju svůj život. Ale vím, že to není ideální pro každého. Skáču mezi hudbou a malováním, a když je jednoho příliš, vrhnu se na druhé. Hudba je o zážitcích a malování vnímám jako vyjádření toho, co prožívám.

Jak se liší tvůj pracovní proces ve studiu a živě, když máš set?

Můj „ateliér“ je naše kuchyň v malém dvoupokojovém bytě, haha. Je malá, ale roztomilá. Máme tam taky gramofony a mixážní pult, ten nejzákladnější pult, plus samozřejmě reproduktory. V poslední době raději cvičím do klubu přes den, kvůli vybavení, které tam je. Doma se připravuju tak, že si koupím skladby, které chci hrát, dám si je do playlistu, vyzkouším je, smíchám a hlavně přemýšlím o tom, co chci těm lidem ten večer říct a ukázat. Je to pro mě hodně o vizualizaci. To je samozřejmě technická část přípravy, ale předchází jí několikadenní poslech hudby nebo DJských setů a udržování si inspirace a motivace, aby to bylo stále čerstvé, protože nikdy nehraju pořád dokola stejný set.

Máš nějakého interpreta, které posloucháš jako své guilty pleasure?

Já se ohledně guilty pleasures nikdy necítím guilty.

Jakou radu bys dala své mladší verzi? Nebo třeba začínajícím DJům?

Rada, nebo spíše připomínka, kterou bych dala obecně a kterou může každý použít na cokoli ve svém životě: pamatovat si, že každý má právo na svůj vlastní způsob dělání věcí.

A na závěr, na co se můžeme v budoucnu těšit?

Na nový drop mikin a triček, spoustu nových obrazů, výstavu a samozřejmě na akce.