Strávit delší dobu v zahraničí jsme s mou přítelkyní Gábi chtěli vždy, jenom jsme dlouho nevěděli, kdy by to mělo být. Když jsme na podzim předminulého roku poprvé navštívili Japonsko, bylo hned jasné, že se tam potřebujeme vrátit – pokud možno co nejdříve a na co nejdelší dobu.
Tím naše plánování cesty začalo a vlastně i skončilo. Na nějakou velkou přípravu moc nezbyl čas. Měli jsme zrovna pracovně náročné období – vrcholily přípravy olympijské kolekce, na které jsem pracoval jako grafický designér v týmu Honzy Černého. Na jaře jsou také klienti plní energie, a tak o projekty nouze nebyla. Protože jsme si řekli, že Japonskem naše cesta končit nebude, bylo potřeba opustit i náš pronajatý byt a vše vystěhovat.
Pro jednou jsme nic neplánovali. V podstatě jsme pohodlím zhýčkaní Pražáci, u kterých hlavní roli hraje práce. Hektický pracovní a sociální život jsme v poslední době vyvažovali cestami do přírody, pod stan. Tam totiž zase řešíte úplně jiné věci – jestli máte dostatek vody, jídla, jestli vám bude v noci teplo. Zkrátka se dostanete zase zpět k tomu základnímu, což je pro hlavu příjemná změna.
Protože jsme chtěli hlavně mimo turistické trasy a co nejvíce poznat místní lidi, rozhodli jsme se po Japonsku – i bez předchozí zkušenosti – pohybovat pouze stopem nebo pěšky a spát v našem malém stanu tam, kam se na konci dne dostaneme. Ukázalo se, že tento způsob cestování je neskutečný generátor náhodných situací, které bychom nenaplánovali ani tou nejpoctivější přípravou.
S Gábi máme to štěstí, že jsme spolu už tak dlouho, že se nám sny během dospívání v podstatě formovaly společně. Nevěděli jsme, jestli bude stopování po Japonsku vůbec možné. Cíl cesty jsme si stanovili pouze tak, že pojedeme do Tokia na jih a jsme otevření jakýmkoliv odbočkám.
Po pár dnech aklimatizace v hlavním městě jsme se odhodlali vzít první stop a zjistili jsme, že to možné je. Dostavil se obrovský pocit úlevy. Mohlo se také stát, že nás s sebou nikdo nebude chtít do auta vzít. Další obavou bylo, že nás policie bude vyhazovat odkudkoliv, kde si v noci neoficiálně postavíme stan, a nebudeme tak mít kde spát.
Obavy se nenaplnily a my jsme díky tomu mohli v průběhu cesty i plánovat, kam se zrovna v konkrétní den chceme dostat. Naše cesta vedla z Tokia na poloostrov Izu, dále kolem hory Fuji skrz hory Nagana a Hakuby do historické Kanazawy. Z přístavního měst Wakajama jsme opustili Hokkaidó a připluli lodí na Šikoku. Po prostopování ostrova následovalo sopečné Kjúšú s jeho národními parky a skvělými živými městy. Dostat se na jih tohoto ostrova byl náš cíl, ale zjistili jsem, že máme v rámci našich tříměsíčních víz stále ještě čas. Cesta šla dobře, a tak jsme se rozhodli udělat okru a stopovat zpět do Tokia přes města Nagasaki, Fukuoka, Hirošima, Kóbe a Kjóto.
Celé jsme to absolvovali pouze stopem, pěšky nebo trajektem mezi ostrovy. Celkem jsme tak za tři měsíce Japonskem nastopovali přes 4000 km se 120 auty.
Největším překvapením pro mě bylo, že to vůbec šlo. Než jsme odjeli, tak jsme všude četli, že si Japonci udržují odstup, jsou uzavření a velmi hrdí až nacionalističtí. Nesoudím, jestli to tak je, nebo není, ale my jsme měli opačnou zkušenost. Zřídka jsme na stop čekali více než 15 minut. Zas a znovu jsme se přesvědčili o tom, že generalizování kultury je nesmysl.
Co se Japonska týká, není nic, co bychom předem udělali jinak. S minimálním plánem jsme někam vyrazili poprvé a zjistili jsme, že to člověku dá ohromné množství svobody. A to jediné, co bychom možná udělal jinak na místě? Docela dost lidí nás zvalo na čaj nebo večeři k sobě domů, což jsme také mnohokrát přijali. Pro mě jako introverta byla celá cesta výzva, protože se za den bavíte s mnoha lidmi, které vidíte poprvé v životě a chcete jim věnovat plnou pozornost a nadšení. Když nás za den vzalo už páté auto, sociální baterky jsem měl na minimu. Mohl jsem se ale kousnout a pozvání přijímat více. Zpětně mě to kvůli těm lidem trochu mrzí. Možná i proto, že když jsme podobné nabídky přijali, vyvstaly z toho ty nejlepší momenty.
Pokud se chcete cítit jako v architektonické vizualizaci a ocitnout se v prostředí, které je natolik dokonalé, až vám nebude připadat reálné, musíte jet do Azabudai Hills, nové tokijské čtvrti navržené studiem Heatherwick. Vše je sjednocené – veřejný prostor, zeleň, stavby, navigační systém, osvětlení, prémiový retail. Je to balzám pro oči. Doporučujeme návštěvu i večer, kdy osvětlení dodá čtvrti tu pravou atmosféru.
Velkým zážitkem pro nás byl i street food ve městě Fukuoka. V pravidly semknuté společnosti působí jako zjevení. Se setměním se v centru najednou objeví autentické improvizované stánky s knedlíčky gyoza, ramenem a litry saké. Sedíte nalepení jeden na druhého u stánku, kde vám přiopilý excentrický postarší Japonec s šátkem kolem hlavy naservíruje ten nejlepší street food, jaký lze v Japonsku sehnat.
Náš další tip je guest house Tomaruku v Kochi, tedy hostel v dřevěném tradičním domě plném knih o designu a historii. Založila ho mladá architektka. Hostitelka se zabývá dřevostavbami, které využívají tradiční japonské postupy stavby. Na dlouhé rozhovory v deštivých dnech o minimalismu a principech v japonské architektuře nezapomeneme.
V Japonsku najdete i jakousi obdobu newyorského Central Parku. Je jí park Ohori ve městě Fukuoka. Prostor a volnost ve městě – to je v Japonsku nedostatková komodita. Neustále se cítíte obklopení a zahlcení. Tady se ale nadechnete. Lidé sportují, čtou si knihy, grilují a je to neuvěřitelně příjemný veřejný prostor. V centrální části je také cihlová galerie moderního umění Fukuoka Art Gallery navržená architektem KUniem Maekawou, který studoval u slavného Le Corbusiera.
Nadchl nás také národní park kolem hory Aso. Všichni si zapalujeme cedrové vonné tyčinky, ale když cítíte vůni lesa plného starobylých mechem porostlých cedrů, tak na to nikdy nezapomenete. Kolem sopky Aso je půda neuvěřitelně úrodná a příroda rozmanitá, ale chtěli byste žít u jednoho z největších aktivních vulkánů na světě?
A nakonec – knedlíčky gyoza v 7-eleven! Každý, kdo do Japonska někdy přiletí, se nevyhne tzv. conbini, tedy řetězovým prodejnám potravin, kde ale seženete téměř vše. A vepřové knedlíčky tu nesmíte vynechat, chutnají totiž jako z té nejlepší asijské restaurace a při naší cestě jsme se na nich stali trochu závislými.
Cestovat jako my by se mohlo líbit každému, kdo nad podobným typem cesty už někdy přemýšlel a bojí se ten krok udělat. Přijde mi, že když se nám ta myšlenka už vloudí do hlavy, je potřeba to zkusit, pokud to jen trochu jde. My máme to štěstí, že můžeme na naší cestě v omezeném režimu pracovat a v podstatě jsme neměli v Česku žádné závazky. Navzdory očekávání okolí jsme se rozhodli našetřené peníze investovat tímto způsobem, do nás samotných.
A kdo by měl jet někam jinam? Ten, kdo nemusí rýži. (směje se) Umím si představit, že Japonsko nemusí oslovit lidi, kteří jsou temperamentní a mají rádi v životě trochu hluku a chaosu. Takovým lidem by se japonská kultura mohla jevit jako upjatá a prudérní. Opak je ale opět pravdou. I Japonci umí pořádně zakalit a nespoutaně vyvolat chaos. Většinou to ale dělají tak, aby tím neobtěžovali někoho, kdo toho nechce být součástí.
