Frankenstein s Jacobem Elordim a Oscarem Isaacem: film, který není o příšeře, ale o nás
Foto: Netflix
Foto: Netflix
Netflix mě poslední dobou moc nepřekvapuje. Ale Frankenstein s Jacobem Elordim? To je jiná liga. Film, který nepůsobí jako „typický Netflix“. Žádná šablona, žádné instantní emoce. Jen temné, bolestivě upřímné zrcadlo.
Jeden z těch filmů, které vás nenechají vypnout obrazovku a jít spát. Já o něm přemýšlela ještě dlouho po závěrečných titulcích.
O tom, co se stane, když se čistá duše narodí do světa, který ji nenechá být. O tom, jak nás formuje prostředí, bolest a odmítnutí – a jak rychle zapomínáme, že každý z nás se narodil dobrý, jen okolnosti nás postupně přetvářejí.
Na snímku mě nejvíc zasáhlo, že sledujeme jeden příběh ze dvou perspektiv – dvou lidí, dvou světů. A právě to vám připomene, že nikdy nevidíme realitu úplně.
To, co jednomu připadá logické, může být pro druhého zraňující. A to, co my považujeme za správné, se v očích druhých může jevit jako zrada.
Někdy prostě děláme to nejlepší, co umíme – dokud se na sebe nepodíváme očima někoho jiného. A právě ten okamžik, kdy se poprvé uvidíte v odrazu druhého, bývá ten nejbolestivější i nejpravdivější.
Nikdy jsem neměla ráda filmy, kde je hlavním tématem osamělost. Možná proto, že to bolí víc, než chceme přiznat. Ale tady to dávalo smysl, protože to nebyla jen samota, byla to nepochopenost.
Frankensteinova bytost vlastně nic velkého nechtěla. Jen být přijatá, viděná, milovaná. A přesto se mu dostalo jen odmítnutí a strachu. Tohle není příběh o zlu. Je to příběh o tom, jak se z dobra může stát bolest, když mu svět nevrátí zpětnou vazbu.
Je to film, který vám dá na chvíli pocítit, jak tenká je hranice mezi „příšerou“ a „člověkem“.
Na téhle adaptaci je děsivě krásné to, jak aktuální pořád je. Příběh starý víc než dvě století přitom naprosto přesně vystihuje dnešní svět. Soudíme lidi podle vzhledu, názorů, reakcí – podle jejich sociálních sítí. A zapomínáme, že pod tím vším je někdo, kdo se jen snaží být milován a přijat takový, jaký je. A možná i my sami jsme pro někoho vypadali „mimo tabulku“.
Frankenstein mi připomněl, že svět je plný lidí, kteří vypadají tvrdě, ale uvnitř chrání něco křehkého. Že každý z nás v sobě nese kus té „příšery“, kterou svět kdysi odmítl. A že právě díky tomu jsme lidští. Možná bychom si to měli připomenout pokaždé, když máme chuť někoho rychle odsoudit. Protože možná ten člověk zrovna prožívá svůj vlastní Frankensteinův příběh.
Je zvláštní, že tak starý příběh dokáže tak přesně mluvit o současnosti. A možná je to důkaz, že se společnost ve skutečnosti tolik nezměnila.