Unsplash (Ouassima Issrae)
Nulové zkušenosti, nulová očekávání, asi tak by se dalo shrnout pondělní dopoledne, kdy mě z vyhřáté redakce vyžene do zimy kalendářní upomínka: „10:30 – kartářka”. Což zkrátka není položka, která by se v mém programu vyskytovala běžně. Jakkoli intuitivně věřím na Osud, karmu i „něco mezi nebem a zemí“, výklad tarotu jsem zažila jenom amatérský (u lahve vína s kamarádkou), a pokud v životě tápu, obvykle se objednám spíš na psychoterapii nebo na koučink. Ale znáte to: Přelom roku voní novým začátkem a svádí k bilancování, tak proč si na devadesát minut neodskočit z komfortní zóny někam do oblak, že?
O půl hodiny později mě v pražské Libni vítá výloha, jež by klidně mohla patřit nějakému obchodu s kostýmy a dekoracemi, který se chystá na andělsko-mikulášské období. Vše sladěné do bílo-zlaté, od figuríny anděla (o velikosti školního dítěte!) přes rozházené peří a závěsné dekorace až po bílou skříňku, na níž spí soška barokního andělíčka. Na vývěsce stojí jednoduše: U Báry. Což také přesně koresponduje s civilním dojmem, jakým Barbora Vaníčková působí, když odemyká dveře své provozovny. Sympatická plavovláska, ročník 1985, spíš statná než éterická. Neznat portfolio jejích služeb, asi bych ji tipovala na zdravotní sestru, nikoli na kartářku, co „komunikuje s anděly“. (Třebaže blond mikádo ve spojení s laskavou rázností k image chodícího anděla docela sedí.) Uvnitř pracovny mě přivítá příjemné teplo a lehce „ordinační“ rozložení nábytku: Barbora usedá za pracovní stůl s fůrou zarámovaných diplomů za zády (jak jsem se dočetla na angelsworld.cz, má také masérský kurz!) a já se uvelebím na kolečkové židli naproti ní. Stůl, který nás od sebe dělí, pokrývá jakási astrologická mapa, mou pozornost ale víc upoutá úctyhodná sbírka sádrových a porcelánových andělíčků, jaké si obvykle vystavují v kredenci babičky. Aniž bych cokoli řekla nebo naznačila, kartářka se ujme slova: „Cítím, že naše povídání bude o vztazích.“ Těsně vedle, pomyslím si v duchu – aktuálně řeším spíš finanční výhledy a svoji seberealizaci, ale tvářím se jakoby nic. Jen ať se pravda (a věštkyně) ukáže!
Jdou na dřeň! Na úvod se dozvídám, že vzhledem k vztahové tematice budeme pracovat s Cikánskými kartami (aha, takže tarotů existuje víc druhů?!), protože „jdou pěkně na dřeň“. Než mě Barbora nechá karty promíchat, vysvětlí mi, že jim dotekem předávám svoji energii (čili jde o trochu jiné míchání než před partičkou prší) a že stejně budeme pracovat úplně se všemi – vlastnoručním rozdělením na tři hromádky a výběrem jednoho balíčku se vlastně jen rozliší, které karty ukazují přítomnost, které budoucnost a které minulost. Ano, čtete správně – věštba nehledí do příštích let s klapkami na očích, naopak zkoumá i nedořešené záležitosti, které by člověka mohly brzdit, trápit nebo blokovat. „Někteří kartáři vám řeknou: ‚Jste-li svobodná, sejměte levou rukou, jste-li zadaná, tak pravou.‘ Tím vlastně tahají z klientů informace. Na tyhle psychologické triky já ale nehraju,“ říká Bára na vysvětlenou – a já v duchu oceňuju, že postupuje s citlivostí lékařky, která jednotlivé procedury předem popíše. Její přístup se mi zdá mnohem důvěryhodnější a milejší, než kdyby se tvářila záhadně a vševědoucně...
První otočená karta podle Barbory určuje, co mě na výklad přivádí. (Ha!) Z působivě ilustrovaného tarotu na mě vykoukne stojící žena v kápi, důkladně zahalená do černé. Nápis na kartě praví: Vdova. Bára, patrně zvyklá na k smrti vyděšené reakce klientů, mě ovšem hned uklidňuje, že karta Vdovy nemusí znamenat nic negativního, natožpak smrt partnera… Spíš ukazuje, že si přicházím řešit něco, co se týká mne samotné, že jsem ponořená do vlastních témat a vnitřních pocitů. (Bingo!) Vdova prý do jisté míry symbolizuje osamělost, pociťovanou třeba i ve společnosti jiných lidí. (Jo, občas si připadám jako exot z jiné planety.) Hned druhá karta v pořadí? Vdovec. (Wow, zase?) „Je vidět, že jste s mužem propojení, vzájemně se ovlivňujete, proto si i on řeší nějaké věci sám v sobě,“ objasňuje mi kartářka, že tyhle dvě tragické postavy vlastně tvoří fajn pár. (Celí my!) Hm, v téhle obecné rovině asi nemám moc co namítat... Nosím snubní prsten, takže na to, aby Bára uhodla, že nějakého muže mám, ani nepotřebovala projet můj IG. Spíš si říkám, kdybych žila se ženou, poznala by to?
Obrátky, jaké výklad nabere v následujících minutách, nahlodají můj novinářský skepticismus celou armádou červíčků. Barbora pečlivě vyskládá všechny karty do několika řad pod sebou a začne vypouštět jednu bombu za druhou. Naprosto trefně mi popíše, kam jsem profesně dospěla, proč se mnou moje máma intenzivně prožívá každý pracovní úspěch, za co se cítí ukřivděně můj táta, jak si v mateřské roli vedla moje tchyně, čím si můj drahý ubližuje v kariéře, který zdravotní problém trápí naši dceru, na co si ráda hraje… Nejenže touhle sérií lakonických oznámení perfektně vystihuje realitu, ale v řadě bodů ji navíc ukazuje v úplně novém kontextu. Hlavou mi letí jen: „Ty jo! Sama bych nenašla výstižnější slova… Proč mě to nikdy dřív nenapadlo?!“
Když dojde řeč i na manželovu tetu a sestřenici, docela koukám, jak široce reálný výklad probíhá. Nepředstavujte si ale, že mi Bára pouze vyjmenovává, co vše by v mém životě stálo za pozornost nebo za změnu – u každého bodu ještě navrhuje naprosto konkrétní řešení. „Na ten dům bych si vzala americkou hypotéku.“ „Zkuste vysadit lepek a přimíchat do mlíčka zelený ječmen.“ „Ať si váš manžel napíše do životopisu, že rád mění věci k lepšímu.“ „Být vámi, nechala bych si zkontrolovat štítnou žlázu.“ Kdykoli padne řeč na zdraví nebo doplňky stravy, oceňuju, že mě kartářka posílá do ordinace nebo do lékárny – rozhodně tedy nemá ve stole žádný „zázračný“ šuplík, ze kterého by začala tahat vlastní předražené ezo preparáty. Naopak: Bára působí velmi věcně a realisticky – a moje počáteční nedůvěra tak s každým dalším „uhodnutým“ detailem mizí.
I kdyby prolustrovala celou moji digitální stopu, věci natolik osobní povahy by z ní stejně nevyčetla. Uznávám, během výkladu sice pracuje i s mými reakcemi a dodatky, ale evidentně dává větší váhu vlastním indiciím. „Vidím tady nedořešené děti,“ povídá mi někdy uprostřed seance… „To těžko, my už jedno máme a shodli jsme se, že další nechceme,“ reaguju nechápavě. „Tak to mě mrzí, protože já tady vidím ještě syna. Neplánovaného. Vaše dcera ví, že přijde brácha, viděla ho tam nahoře… Proto si někdy můžete všimnout, že ho u vás doma i hledá.“ Co na to říct… Nevycházím z údivu, ale když vidím, že svoji tezi dál rozvíjí jako hotovou věc („Je dobře, že jste ten kočárek po dceři dali pryč, on by vám z něj chlapec stejně vyskakoval, bude hodně do manželova rodu!“), pro jistotu se rovnou ptám, jestli mám ve druhém těhotenství zase očekávat úzkostné a depresivní stavy. (Prý ne!) Začíná mi totiž docházet, že jsem se možná trochu unáhlila, když jsem vlastní budoucnost pokládala za celkem jasnou a vyřešenou. (Pomalu víc než minulost.)
Btw, abyste si nemysleli, že mi Barbora v zájmu pozitivní recenze vyvěštila samé světlé zítřky, došlo i na bolestné vize: Třeba, že nás v horizontu dvou nebo tří let čeká jistý pohřeb. („Tak už to bývá, někdo do rodiny přijde, jiný odejde.“) Měla jsem ale z kartářky dojem, že téma smrti otevírala velmi opatrně – nejdřív v náznacích oťukávala terén, jestli tak fatální informaci vůbec unesu, aby pak správně vytušila, že sladkou nevědomost neocením. Pokud naopak razíte heslo „lepší nevědět“, výkladu Cikánských karet se radši vyhýbejte – z mojí zkušenosti totiž opravdu na dřeň jdou.
Výsledný pocit, se kterým odcházím? Rozhodně úžas nad intenzitou celého zážitku. Chvílemi jsem si připadala jako v pohádce, kde se obyčejná dívka potká se supermocnou vědmou. Teď už chápu, proč část klientů vyhledává Báru pravidelně – díky tomu, že se na události dívá v dlouholetém horizontu minulosti, přítomnosti a budoucnosti, pomáhá člověku vidět aktuální výzvy méně černě, s nadhledem. I celý princip „fungování“ andělů strážných, který mi Bára naznačila, zní dost povzbudivě: Jestliže na některé životní křižovatce špatně odbočíme, andělé nás dovedou zpátky na stejné místo. De facto nám tím dávají šanci rozhodnout se správně na druhý (nebo, ehm, třicátý) pokus… Taková soft verze smyček ze seriálu Russian Doll... Což ostatně vysvětluje, proč Barbora mívá nejplnější diář v létě (kdy lidé odjedou na dovolenou a získají novou perspektivu) a koncem roku (kdy na nemalou část populace padají splíny a deprese). To, po čem klienti tolik touží, nebývají spoilery z příštích let, ale životní změny. A co může být víc motivující než slyšet, že vaše budoucí já žije prima realitu, kterou jste si doteď neuměli představit? I kdyby mělo jít o pouhé placebo, jež šikovně dofoukne limity ve vaší hlavě, nevadí, čert to vem. Nebo radši anděl strážný!
