Foto: GettyImages
Svět je vesnice. A všechny cesty vedou do Říma (jakože opravdu). Tak nějak se všichni navzájem známe, ačkoliv často nechceme. Najít člověka mimo naši sociální bublinu bývá snad nejjednodušší v jiné zemi. Všichni jsme zkrátka propletení mezi sebou, zamotaní jako drátová sluchátka.
Někdo dokonce tvrdí, že když spíte s někým novým, spíte zároveň se všemi jeho bývalými partnery. A pak ať nám někdo povídá o tom, kolik si toho s sebou do nových vztahů vlastně neseme. Kromě traumatu i všechny naše pletky.
Podle teorie z 20. století, kterou původně formuloval Frigyes Karinthy, je každý člověk na světě propojen s kýmkoliv jiným skrze maximálně šest článků. V dnešní době internetu a snadného cestování je to ještě méně. Od Charlii XCX vás vlastně mohou dělit jen dva lidi.
Další z teorií zase vypráví o posledním setkání. Můžete bydlet ve stejné čtvrti, o ulici vedle, být přátelé z dětství, staří milenci – a jednoho dne se prostě přestanete potkávat. Chodíte do stejné pekárny pro kváskový chleba, máte společné známé, jezdíte podobnou trasou do práce… a pak už nikdy nic. V určitou chvíli se vaše cesty rozpojí – a to definitivně. Prostě zmizíte ze svých životních trajektorií.
To, co je na tom možná nejvíc smutné, je, že nikdy nevíme, kdy to poslední setkání přijde. Možná jsme se v pátek večer viděli naposledy. Možná už někoho nikdy nepotkáte. Jen o tom ještě nevíte. Ačkoliv se může zdát, že záleží jen na prvním dojmu, v tomhle případě si nejdéle opravdu ponesete ten poslední. Faux pas z první schůzky se dá napravit. Ale co když už nikdy nedostanete příležitost?
Na druhou stranu – co když někoho potkáváte znovu a znovu? Je to náhoda? Pokud na někoho opakovaně narážíte ve své oblíbené kavárně, může to být jen tím, že jste oba věrní zákazníci se stejnou denní rutinou. Ovesné cappuccino a danish je totiž životní styl. Pokud jde o místo jeho práce, musíte zůstat nohama na zemi. Ale co když někoho potkáváte stále dokola na různých místech, která by vás jinak ani nenapadla? Po cestě domů na Národní, když se vám protáhne pivo s přáteli? To už je jiný level náhody.
Některé lidi potkáváme celý život. Jednou za rok. Jednou za pár měsíců. Ale pořád. Sledujete, jak se vám mění život. Jednou jste na tom dobře vy, jednou oni. Trochu jako Normal People – z outsidera se stane někdo, kdo se cítí dobře ve své kůži, z člověka, co má svět na dlani, zase někdo, kdo si prochází vyhořením. Jde to přirozeně. Z nějakého důvodu si nemůžete – a možná ani nechcete – utéct.
A když přijde řada na lásku, je to trochu jako motat se v začarovaném kruhu, kdy podprahově víte, že tam něco je, ale sladit to tak, abyste byli oba single ve stejný čas, je skoro nemožné. Ale třeba jednou… že? Narážet na někoho pořád dokola může opravdu znamenat, že ještě nepřišel ten správný čas. A třeba ani nepřijde. Ale stejně vám tu osobu něco pořád připomíná.
„Haló, jsem tady. Počkám si na tebe.“
Opravdu nemáme žádnou kontrolu nad tím, kdo v našem životě zůstane? Je to náhoda, vesmír, osud – nebo je to bez významu? Možná nám svět jen přidává a odebírá lidi tak, jak uzná za vhodné. Možná to smysl má. Možná ne.
Ne všechno musí být hned znamení – ale některé náhody přeci jen zatřesou s intuicí, no ne snad?
Chodící moodboard, co neumí nic nedělat. Fotografka a módní enthusiastka, co ocení dobrou kávu a matchu.
