Foto: GettyImages
Byli jste někdy odmítnutí? Jestli ano, tak víte, že to není nic příjemného.
„Není to v tobě, je to mnou.“
„Necítím to.“
„Nejsem připravená.“
„Nehledám teď vztah, však to jsem ti říkal.“
Ghosting. A moje oblíbená věc? „Mám toho moc, hodně práce a věcí okolo“ (guilty).
Každý jsme si pravděpodobně zkusili obě role a, ať se mi to líbí nebo ne, konverzace o platonických láskách je rozhodně příjemnější téma. Zároveň je to ale vaření z vody. A ano, když si lidé prochází hodně chudou érou, tak z vody a kečupu mohou udělat slavnou „ketchup soup“, ale ta zahřeje jen na pár nocí a rozhodně nemá ani polovinu potřebných živin. Nutriční tipy stranou, jdeme řešit naše vnitřní pocity a horory lásky.
Existuje jedna myšlenka, která mi vlastně přijde dost trefná: pokud vás ze všeho nejvíc v lásce děsí odmítnutí, vždycky se budete lásce vyhýbat. Pokud se ale rozhodnete, že váš strach leží jinde, konkrétně v tom, že byste něčeho litovali, tak se budete snažit ze všeho vytěžit co nejvíc. Ale čeho se teda přesně bojíme?
Samozřejmě můžeme začít zlehka. Někdo se nám líbí tak moc, že představa, že nás nechce zpátky stejným způsobem, jakým ho chceme my, vede až skoro k paralyzujícímu strachu. Vidíme to jako konec světa. Láska a chtíč jsou tak silné, že máme až pocit, že bychom to odmítnutí nepřežili.
V paralelních vesmírech a v jiných verzích sebe jsme možná chytřejší, ale v téhle realitě strach opravdu ovládá naše myšlenky i chování. Můžeme se odvolat i na filmová plátna a moment, kdy i tenhle strach potřebuje odpověď. Protože ve strachu se nedá žít věčně. Jednou nás stejně dožene. Nejistota si žádá ujištění a především otevřenou konverzaci. V překladu se vlastně i v těchto filmech člověk jen ptá: Mám tady dál čekat jako solný sloup, nebo ne?
Protože to je přesně to, co s námi ten strach udělá. Donutí nás čekat. Čekat na to, jestli si nás ten člověk vybere, jestli to vůbec cítí, jestli vůbec chce, jestli má kapacitu, jestli třeba změní názor. A ano, někdy se na to dobré vyplatí vyčkávat, ale dělat to ze strachu je jako když v hororu běží oběť nahoru po schodech. Prostě tam nemá chodit. Nikdy to nefungovalo a nikdy nebude. To je přece obecně známé. No, ale ani to ji stejně nezastaví.
Protože být odmítnutý někým, koho si vážíte, je sice bolestivé, ale relativně ospravedlnitelné. Nějak toho člověka respektujete a víte, na jakých úrovních operuje. Jenže když to udělá někdo, kdo ani není v pozici vás odmítnout, je to úplně jiná situace.
Být odmítnutý někým, koho jsme vlastně vůbec nikdy nechtěli, pošramotí ego víc než kdejaké komentáře pod příspěvkem na sociálních sítích. Jak se to stalo? A proč nás to takhle ovlivňuje? Není to tím, že nás ten člověk předběhl? Odmítl nás dřív, než jsme to stihli udělat sami? Nebo jsme to vlastně ani nechtěli udělat, jen jsme si říkali, že to vymizí samo a ejhle. Strany se obrátily. A ani řeči typu „ale tenhle člověk mě chtěl první“ to nezachrání. Jen se mu teď připsala dvě prvenství. Ale láska není soutěž, ne? Ale když jde o ego, rozhodně nechceme prohrát.
Co je nešťastné je to, že nám odmítnutí dává pocit málocennosti. Že je až moc jednoduhćhé přeložit si to na: nejsem dost. I když to s námi, často nemá vůbec nic společného.
Tohle neplatí v případě úplně čerstvého nebo casual spojení. Tindery, první pokusy o balení na sociálních sítích, mini konverzace na baru nebo zastavení na ulici nepočítám. Mluvím o něčem, co už má solidní bázi. Kde proběhlo třeba rande, kde už existuje nějaký náčrt toho, co by se mohlo stát.
Nic tam není špatně, ale nic zároveň není moc dobře. Čas je strávený příjemně, ale nemůžete říct, že byste se vraceli domů s úsměvem na tváři, který nechce zmizet. Přijdete tak nějak podobně jako z nákupu. Neutrálně. Sice s malou radostí, protože jste ulovili řecký jogurt, ale kolekce od Jonathana Andersona to stejně není. Jen podprahově už víte, že to není váš člověk. Asi se tomu odmítnutí a odmítání nikdo úplně nevyhneme.
Naučit se říkat ne je proces, stejně jako zpracovat odmítnutí. Nemusí to být jen v milostném životě, děje se to denně. V práci, v soutěži, ve třetí třídě na vybíjené. A možná to není o tom být odmítnutý, nebo odmítnout, ale spíš o tom, jakým způsobem se k tomu člověk postaví. Myslím si totiž, že vědět, na čem jsme, by neměla být priorita. Spíš by to měla být nejen v lásce základní lidská slušnost.
Chodící moodboard, co neumí nic nedělat. Fotografka a módní enthusiastka, co ocení dobrou kávu a matchu.
