Proč máme pro někoho soft spot?

Jaká je tvoje Achillova pata?

Mít pro něco slabost se až velmi lehce překlání do negativního kontextu. Slabost znamená nedostatek. Něco, co je špatně a co nám vlastně škodí. Achillova pata. Kryptonit. Ta jedna věc, co nás může dostat. Ten jeden člověk, co nám podkopne nohy, a to ani nemusí být fyzicky u nás. To může být pravda. Na rozdíl od crushe je to ale něco, co operuje na hranici něhy, nikoliv touhy a přitažlivosti. V ideálním světě by to nemělo zasahovat do našich vztahů. Ale ne vždy se děje to, co se má dít. Hranice jsou v tomhle smyslu klíčové a jejich ohýbání může být nebezpečné.

Slabost není postavená na vzhledu, spíš na sympatii a potkává nás v různých formách. Potkáváme ji u rodiny, přátel, známých i v kompletně cizích lidech, ale není nutně jen ve vztazích. Může se podepsat v chuti na sladké i v českých hitech, ke kterým se nechceme veřejně přiznat. Je to takový všudypřítomný konstrukt, který někdy dokáže fungovat v jednoduché situaci, kdy se vám jen líbí, když má někdo jednu malinkou věc nebo vlastnost. Je to jemné a skoro nečitelné.

Je to ta jedna výjimka…

Jak ale poznáme, že pro někoho máme slabost? Za mě jde hlavně o to, jak se rozhodujeme a koho si vybíráme. Ale abychom si to přiblížili, pojďme si dát pár otázek: Máte jasná pravidla, která nikdy nepřekračujete? Jste ochotní kvůli někomu změnit svůj den, i když to pro vás není úplně ten nejvhodnější scénář? Udělat ten jeden extra krok? A co když vás někdo poprosí o laskavost, která pro vás není v žádném kontextu výhodná, spíš je skoro nevhodná, ale jen pro toho jednoho člověka to uděláte? A tím netvrdím, že bychom měli všechno dělat jen proto, abychom z toho něco měli. Naopak. Pojďme si pomáhat! Ale v téhle situaci jde spíš o dobrovolné vybrání si těžší cesty, maličké ohnutí našich nastavení, jemné odchylky pro někoho, kdo třeba ani není náš kamarád. Malá laskavost a ještě menší, téměř nepatrné spojení.

Jako kdybyste byli v situaci, kdy si máte vybrat v práci na projektu mezi dvěma lidmi a jeden vám byl prostě sympatičtější, ačkoliv by to znamenalo, že pak musíte udělat o trochu víc práce vy sami. Jako kdybyste byli fotograf, který se zařekl nefotit svatby, ale pro tenhle pár byste udělali výjimku. Je to jako fandit týmu Formule 1, který rozhodně není favorit sezóny, ale i přesto bude mít vaši sympatii, i když už 3 roky nic nevyhrál. Pro fanoušky Upířích deníků je to soft spot Klause pro Caroline. Pro gurmány ten jeden podnik, kde vždycky necháte útratu odpovídající týdennímu nákupu. Je to ten jeden poslední drink, když víte, že je čas jet domů a ráno budete litovat. Ta jedna opilá cigareta.

Takže ano, mít soft spot může být v určité situaci nešťastné, ale zároveň to životu dává přesně to, co na něm máme rádi. Dává mu vrstvy, emoce a věci, které si neumíme úplně vysvětlit. Není to motivované touhou, není tam nutně sexuální podtón, často to opravdu nemá s chutí vzít si toho člověka do ložnice absolutně nic společného. I tak nás to ale dostává do jemného nebezpečí. Nutí nás to se měnit, učit a vyjít z komfortní zóny. Potkává nás to bez varování, zůstává to s námi a občas to připomíná spíš vánek než plnohodnotný vítr.

A možná nás to opravdu občas donutí sníst celou čokoládu na posezení, pustit si Šrouby do hlavy i mimo nostalgické posezení s přáteli, nebo maličko přimhouřit oči. Na druhou stranu nás, pokud jde o naše blízké, přesně tahle slabost dělá silnějšími. Jestli nás mít soft spot dělá zranitelnější, to posuďte sami. Přece jen, kdyby šlo opravdu o to „měkké místo“, tak zatímco někdo preferuje banány zelené a druhý má rád takové, co může dát tak maximálně do receptu na banana bread. A i to je vlastně v pořádku.