Foto: Anyone But You, Sony Pictures
Nedávno jsme seděli s přáteli na večeři. Tři single lidi a naše dlouhodobě zadaná kamarádka. Tak nějak jsme zkoumali, jak jsme bývali odvážní. Jak jsme riskovali. Jak a jestli jsme kolikrát odjeli ve dvě ráno just for the plot. Jak nám to dneska přijde jako strašně dávno, přitom jsme teď ve věku, kdy to vlastně dává největší smysl. Kdy se nám už konečně vyvinul čelní lalok (ano, tak se říká frontal lobe).
Naše party časy by ještě úplně neměly být pověšeny na hřebík. Ale tři hodiny spánku před prací už jsou risk. Už je to cítit. Kamarád si po té večeři plánoval rande. Byla neděle a druhá strana odepisovala sporadicky. A ano, smíšené signály jsou jedna věc. Ale někdy nás ani nezájem nezastaví.
Ta představa a fantazie jsou lákavé. Trochu spontánní, trochu plánované. Je to žhavé. Je to adrenalin. Je to neprozkoumané. Pro někoho výjimečné, pro někoho něco, co dělá bez přemýšlení. Je to jako noční koupání bez plavek, cesta domů, když svítá, nebo odeslání riskantní zprávy.
Máš teď plány? Ne? Tak co podnikneme? Večer nemusí končit tady. Dneska není potřeba koukat na seriál nebo jít spát brzy, protože mám booklou ranní lekci spinningu. Problém přichází ve chvíli, kdy nemáme komu takhle psát.
Spontánnost, převážně v oblasti romantiky, není pro všechny. Pro někoho není vůbec. Pro někoho je příležitostná. V den, kdy se cítí dobře ve svém těle. Cítí touhu něco cítit, něco zažít. Na chvíli vypne hlavu a koná. Když přátelé nemají čas a hodiny ukazují dost rozumné číslo na to jen tak někomu napsat. Když se to dobře sejde. Prostě si to zařídíme tak, aby to šlo. A vyrazíme.
Ale co realita? Představy jsou otevřené, ale maličko zbarvené do ruda. Očekávání. Jemná nervozita. Jednoduchý scénář: pár piv, možná procházka, možná půlnoční snack. Nebo po pár drincích s přáteli odjet pryč, protože se cítíme dostatečně volně. Ta myšlenka tam stejně asi byla, chyběl ale impuls. A ani to není záruka toho, že to půjde jako v naší hlavě. Přece jsme se odhodlali. Ale ne všichni jsou na tohle večerní riskování. Ne každý má tenhle podnět s někým se vidět. A nebo ho třeba i má, jen se ho rozhodne neproměnit.
Protože co když je to někdy jako čekání na noční tramvaj? Trvá to. Možná je to i trochu ponižující. Ale když si počkáme, přijde to, co chceme. Přijde někdo, kdo chce to samé co my. A nebo zjistíme, že tuhle touhu vlastně nemáme. Že to nejsme my. Že sice možná nestojíme o vztah, ale ani o jednorázovou zábavu po jedné zprávě. Že fyzicky by to asi šlo, ale psychicky by nám nebylo dobře. Že víme, že je to v pořádku, ale naše hlava nás nepustí. Že bychom to možná chtěli umět.
Že někdy čekáme moc dlouho na život, přitom nám tak nějak pomalu proplouvá mezi prsty. Že možná bychom měli být odvážní i ve středu. A že právě proto hrají velkou roli naši přátelé. Protože jsou to oni, kdo řeknou: „Nejsem z toho nadšená. Ale běž. A pak mi všechno řekni.“
Takže má cenu čekat? Když víme, že to stejně jednou uděláme a je to jen otázka času? Možná jen musíme vědět, kdy je to strach a kdy chceme tu náplast strhnout.
Zpátky do té neděle a večeře. Rande v ten den pro kamaráda nedopadlo (dopadlo den potom a stálo to za to). Místo toho jsme spolu seděli u mě na gauči, pili víno z vinotéky pod mým domem a polemizovali o všem co se vejde do rubriky láska a sex. Kvalitní večer pokud se ptáte. Dostali jsme se i k tomu, s kým jsme možná víc riskovat měli.
My lidi budeme o lásce pravděpodobně mluvit kdekoliv, kdykoliv a asi i s kýmkoliv. Já jsem toho jasným příkladem, možná i protože mě mezilidské vztahy fascinují. Budu poslouchat o šílených rande, budu o nich vyprávět a smát se tomu, jak nás někdy přesně takhle spontánnost dostane do situace, kdy si říkáme, že už nikdy. Že umřeme sami. Ptát se jak jsem se do téhle situace zase dostala. A říkat si, že nám to rande s airfryerem dalo vlastně víc než dvouhodinová konverzace, které se účastníme jen z rozhodnutí, že bychom měli víc žít.
Na druhou stranu pak pojedeme v osm ráno taxíkem po noci, kdy jsme byli verzí sebe, která byla možná maličko divočejší, než se čekalo. Někdo kolem to možná bude vnímat jako naši standardní verzi. Pro nás to ale bude zážitek. A na té další nedělní večeři o tom budeme hrdě a trochu stydlivě vyprávět.
Chodící moodboard, co neumí nic nedělat. Fotografka a módní enthusiastka, co ocení dobrou kávu a matchu.
