Foto: Benedikt Renč
Od dětství se proháněl ve skateparcích na Stalinu či Štvanici, dnes má svůj vlastní na Pragovce, kde se věnuje i mladým jezdcům. Závodně jezdí už od třinácti. Čekala jsem, že si spolu pokecáme především na téma ježdění, jenže co já o něm vím? Snad jen to, že na skejtu jezdili hlavně krásný kluci… Max (31) mě nakonec odzbrojil. Největším icebreakerem se mezi námi staly BOTY! „Když mám bílý boty, hned mám lepší náladu. To zkus, funguje to,“ poradil mi. „Moc se to neví, ale skejťáci si dávají na čistotu bot velký pozor, protože si nechtějí zašpinit prkno. Jsem naučený, abych nikdy nešlápnul do kaluže nebo bláta, vím totiž, že bych si ty boty musel před ježděním dlouze čistit.“
Ke skateboardingu mě dostal můj starší brácha, který jezdil. V 5 letech mi dal můj první skateboard a vlastně mi to všechno ukázal. Viděl jsem v něm vzor, a tak jsem chtěl jezdit minimálně stejně jako on.
Moji rodiče jsou dost sportovně založení, a tak mě vždycky podporovali v jakémkoliv sportu, který jsem dělal. To platilo i pro skateboarding. Ze začátku mě vozili na závody a kupovali mi potřebné věci. Dneska mě stále podporují, ale spíš fanděním.
Nikdy jsem nepoznal, jaké to je skejťák nebýt. Nemám žádné porovnání „před“ a „po“! Ale proti jiným klukům? Asi jo. A asi i proti jiným skejťákům… (smích)
Asi čas! Ale to je podle mě v každé profesi úplně stejný.
Když jsem poprvé vyhrál světový pohár, který se ještě ke všemu jel v Praze. Byl jsem první Čech, kterému se to povedlo a beze srandy mi to změnilo život.
Většinou to jsou jednoduché věci jako třeba opravování něčeho, aktuálně stavění nábytku nebo třeba řízení. Často jezdím celkem daleko a hrozně rád poslouchám hudbu, přemýšlím a prostě relaxuju. Mám Toyotu Rav4, takže řídím spíš klidněji narozdíl od jízdy na skejtu. Na druhou stranu když je šance, tak na okruhu si rád užiji i sportovní jízdu.
Většinou si vymyslím nějaký program, který zahrnuje manuální práci. Mám svůj skatepark, takže tam je vždycky práce jak na kostele. U toho se zvládnu uklidnit a pořádně zrelaxovat. Naopak se braním obrazovkám a práci na počítači.
Skoro bych řekl, že při skateboardingu už to tolik neprožívám a hledám to spíš jinde, kde je více rychlosti. Ať už je to na snowboardu nebo při řízení auta třeba na okruhu. Brzy budu mít půjčenou Supru, tak se těším, že to pro mě zase bude trochu jiný zážitek.
Právě, že mezi nimi není skoro žádný rozdíl, což je vtipné. Za posledních třicet let se nic nezměnilo, desky se vyrábí z kanadského javoru, který má sedm vrstev. Je to přesně naopak než u lyží či kol. Mám firmu, kde se vyrábí, takže vím dobře, že není nic lepšího. Vždycky, když někdo přijde s novým „lepším“ materiálem, tak to nakonec nikdo nepoužívá. Já bych taky neměnil.
Vždycky mám jen to, na kterém jezdím, to mi vydrží zhruba dva týdny, protože ztratí svoje skvělé vlastnosti, například pružnost. Pak prkno někomu dám, ať si ho na několik měsíců nebo i let užije. Kolikrát se mi stane, že někde potkám po dvou letech svoje prkno na Slovensku. Poznám ho podle svých nálepek. (smích) Docela by mě zajímalo, kolik za tu dobu mělo majitelů! Prkna si pak žijí vlastním životem…
Mám jich asi 50. Sbírám ty od svých idolů, nechávám si i svoje, na kterých jsem vyhrál nějaký závod, mají speciální design nebo sentimentální hodnotu.
Nadšenec do české kuchyně, přírodní kosmetiky a dobrých detektivek, kterého baví chytří lidé a hloupé reality shows (protože pak je svět v rovnováze).
