Jste si se svým kamarádem až moc blízcí?

Ne nadarmo se říká, že když jste single, randíte se svými přáteli. Někdy metaforicky a někdy maličko doslova. Přijde vám někdo z vašich přátel atraktivní? Jiskří to mezi vámi? Někdo by mohl říct, že je to toxické. Být přáteli, ale podprahově vědět, že tam něco je. Chemie. Stejné názory. Intuice. Až by se vám z toho zatočila hlava.

Když jsem byla mladší a na umělecké škole, to, co mi utkvělo v paměti, bylo, že pokud chcete vidět lépe, co tvoříte, kreslíte, malujete – musíte od toho odstoupit, udělat si klidně i kolečko po ateliéru a vrátit se. A ono to vždycky fungovalo. Vypadalo to najednou celé vlastně jinak, i když stejně. Nová perspektiva. A tak je to i v životě. Když se soustředíte jen na jednu věc, těžko vidíte ty ostatní. Jste toho plní a začne vás to ovládat. Člověk v tom lehce uvízne. Proč by taky ne?

Někdy to tak je. Pitváme věci, které bychom pitvat neměli. Je to zvědavost? Vidíme toho člověka najednou jinýma očima? Přijde nám, že by to vlastně mohlo fungovat? Přece už se znáte, objímáte, vtipkujete… jen ještě třeba nedošlo na intimitu.

Proč by měl být love bombing tabu?

Mozek si hraje svoje hry. A někdy je sakra přesvědčivý

Znáte pojem Stockholmský syndrom? Ten jen dokazuje, že na nás naše mysl hraje hry. Že si s námi hraje tak, jak to umí nejlépe. Ve své podstatě nás chrání. Ale co je na tom, co nám vkládá do hlavy, pravda? Oběť si najde emocionální pouto k únosci — a to je sakra blízko k tomu být s někým, kdo nám ubližuje, i když možná nechtěně.

Na druhou stranu, když se podíváme do starověkého Říma nebo jiných prvotních civilizací – v nich bylo blízké přátelství považované za mnohem silnější spojení než třeba manželství. Kdy jsme se stali posedlými definovat pravdy, polopravdy i nepravdy? Proč musí mít vše svůj vlastní slovník, nálepku, kolonku nebo box? Copak netoužíme po svobodě? Co když něco žije nejlépe na hranici?

Co když je to jako něco mezi dvěma magnety a jen záleží, jak je otočíte? Jasně, někdy je to pobláznění, někdy je to jen trocha chemie navíc. I think they did it, but I just can’t prove it.

Ale můžeme doopravdy zůstat přáteli, když se něco takového stane? Je tady cesta zpět? A pokud je to někdo s opačným způsobem života, není někdy prostě lepší spolknout vlastní chtíč? Nemůže to někdy udělat jen větší neplechu? Kolik se toho dá vykomunikovat dopředu? A co když je to někdo opravdu blízký?

Randění přes hranice aneb když je vztah na letenku

Dva magnety, které neví, jak se k sobě otočit

Fyzická a mentální přitažlivost jsou dvě rozdílné věci. Přitahuje vás za bílého světla, když si ráno kupuje kávu, nebo se to plíží až uprostřed noci, když jste po večírku zůstali sami? Víte, jak mluví o svých partnerech, jaký má typ, co od vztahů očekává – a v minulosti jste dohromady probrali snad každý jeden polibek. Kolik jste ochotní riskovat?

Někdy se z blízkých přátel stávají partneři na celý život. Někdy se musí s kůží na trh. Protože náklonnost je základ přátelství. Jsou to ti lidi, které si vyberete mít v životě. Někdy se za slovo kamarád schováváte přesně proto, že ještě nenastal ten správný čas. Někdy se to zbortí jako domeček z karet. Nebo se s tím jen naučí pracovat. Moji rodiče třeba nemůžou být spolu, ale ani bez sebe.

Proč je na světě tolik situationshipů?

Chemie je zvláštní. Neptá se vás, jestli máte kapacitu ji zpracovat. Jestli o to extra koření stojíte. Prostě přijde. A najednou stojíte proti člověku, kterého jste roky brali jako bezpečí, a bojíte se, že ho ztratíte.

Možná je jedno, jestli zůstanete stát, nebo běžíte. Někdy věci musí skončit, aby mohly později pokračovat. Třeba ten druhý potřebuje jen čas a trpělivost, nebo to stejně bohužel necítí. Asi je to opravdu o tom, jak se na to koukáte. Ten odstup – ať už od kresby, nebo od situace – leccos pročistí. Musíte jen doufat, že ne úplně. Že je to fakt jen to kolečko kolem ateliéru.