GHOSTING 101: Spooky sezóna je tu, tak kdo ignoruje vás?

Znáte to, když mentálně odpovíte na zprávu, ale ve skutečnosti ji ani nenapíšete – a pak se omlouváte, že jste měli pocit, že jste vlastně odpověděli? Používáte režim „Nerušit“ jako výchozí nastavení telefonu, takže se vám dovolat zdá jako nadlidský úkol?

Ruku na srdce: vyghostili jste někdy někoho? A opravdu to bylo omylem?

Jak ovlivňuje příležitostný sex naši psychiku?

Když se na to podíváme statisticky – průměrný mladý člověk denně odpoví zhruba na 100 textových zpráv (reelska a TikToky se nepočítají). Těch 100 zpráv vám zabere přibližně 30 minut. A když se dva lidi poznávají, můžou u psaní strávit klidně i dvě hodiny denně. Což je možná ještě děsivější než to, že vám někdo přestane odpovídat úplně. Pokud máte pocit, že vám utíká čas – mrkněte na svůj screen time. Možná dny nejsou kratší. Možná si jen míň vážíme času, který máme.

Jasně, víme, že na telefonu trávíme až příliš času, takže výmluvy typu: „Neměla jsem u sebe mobil,“ nebo „Nevšimla jsem si té 150. zprávy, co jsi poslal“ (které jsme všichni minimálně jednou použili), nejsou úplně věrohodné. Ale zároveň – musíme odpovídat na všechno a hned? Komu doopravdy dlužíme odpověď – a u koho si můžeme dovolit mlčet? Je to ghosting, i když prostě nemáme kapacitu odepsat?

Pokud jste s někým strávili noc plnou vášně, smíchu a otevřenosti – a pak se už nikdy neozvali – ta vina padá na vás. Protože jestli zvládnete někoho svléknout a pak s ním nemluvit, aniž byste mu poslali jedinou zprávu, možná je čas to změnit. Než to třeba někdo udělá vám.

Každý prožívá sex jinak, ale v každém případě se vidíte v jedné z nejzranitelnějších podob. Komunikace není snadná – říct, že o někoho nemáte zájem, není příjemné ani pro vás, ani pro něj. Ale není to pořád lepší než se o pár měsíců později náhodně potkat v baru?

Proč je na světě tolik situationshipů?

Něco jiného je, když vám někdo i poté, co jste mu jasně sdělili své pocity, píše od rána do večera, emočně vás vydírá a nebere „ne“ jako odpověď. Pak se může ghosting zdát jako jediné možné řešení. Ale nenechme se mýlit – ghosting nepřichází jen od milenců. Může přijít i od přátel, nebo třeba potenciálních zaměstnavatelů. A víte, co to často ukazuje? Respekt. Protože pokud někoho respektujete, ozvete se. Nějak. Jakkoliv.

Tak proč to teda děláme?

Nežijeme přece v době poštovních holubů. Stačí sáhnout po telefonu a napsat, pokud se necítíme na konverzaci z očí do očí. Ale zprávy jsou pořád jen zprávy – a každý z nás si je vykládá jinak. Když se nám někdo líbí, idealizujeme si ho. Když jsme naštvaní, čteme mezi řádky. V obou případech hledáme něco, co tam třeba vůbec není.

Můžou být zprávy opravdu emočně zabarvené? Nebo je to všechno jen naše projekce? Ať tak nebo tak – z ghostingu se stala tichá norma (ne)komunikace. Je to v pořádku? Třeba pokud jsme nikomu nic neslíbili? Pokud mu přece nic nedlužíme? Bojíme se čelit nepříjemným konverzacím? Je emoční dospělost opravdu tak vzácné zboží? Nebo prostě jen nestíháme odpovídat všem?

Pokud vás někdo vyghostil – a přitom vám na něm záleželo – víte, že to není nic příjemného.

Na druhou stranu, možná právě díky tomu dnes víte, že komunikace hory přenáší.

Některé dveře je lepší nechat zavřené.

Ale není potřeba jimi třískat.

A ani na ně zvonit.