Jak se dělá vesnice? Aneb proč mít blízké sousedské vztahy (a to i ve městě)

Antisociální století

Když Derek Thompson letos v zimě napsal pro časopis Atlantic esej Antisociální století (The Anti-Social Century), nejspíš netušil, kolik sdílení bude mít jeho žalozpěv o tom, jak technologie posunuly mezilidské vztahy. Internet je totiž paradoxně plný zákoutí, v nichž se hojně probírá neblahý vliv internetu. Thompson v eseji vysvětluje, jak chytré telefony pomohly upevnit naše nejbližší a nejvzdálenější kontakty. Usnadnily nám komunikaci s blízkým okruhem rodiny a nejlepších přátel a zároveň se vzdáleným vnějším okruhem těch, s nimiž nás vážou jen okrajové zájmy a kteří žijí třeba na protějším konci zeměkoule.

Ovšem na druhou stranu zcela zničily naše vztahy s takzvaným prostředním okruhem lidí, které běžně potkáváme a známe, ale ne důvěrně. Tento prostřední okruh bývala naše „vesnice“. A i když to nějakou dobu vypadalo, že se bez ní dá pohodlně žít, nyní začíná být jasné, že je právě ona klíčem k lidskému štěstí a zdravé komunitě.

Thompson píše: „Vnitřní okruh rodiny nás učí lásce a vnější okruh věrnosti. Prostřední okruh nás učí toleranci.“ Vesnice je místo, kde zjišťujeme, jak vyjednávat s lidmi, kteří jsou jiní než my. Jenže tam, kde je potřeba tolerance, většinou volíme taktiku vyghostovat. Jedním z hlavních prvků setkání se sousedy, prodavači a dalšími členy komunity je spontánnost a nepředvídatelnost.

Na souseda narazíte náhodně a nemáte možnost to nijak ovlivnit ani přejet prstem doleva, když se setkání chcete vyhnout. Technologičtí giganti sice přicházejí s čím dál sofistikovanějšími produkty pro náš čím dál izolovanější komfort, ale lidé rozhodně nejsou čím dál šťastnější, spíš naopak. Dobrou zprávou je, že si to stále více jedinců začíná uvědomovat. A nejen to. Začínají si tvořit své vlastní vesnice. Nejde o žádné nostalgické vzpomínání na predigitální minulost ve snaze obnovit klub zahrádkářů. Nové „vesnice“ odpovídají současným potřebám: komunitní zahrady, sousedské pop-up kavárny, běžecké kluby, čtenářské večery…

Dle Thompsona by ve zdravém světě mělo být normální, že jakmile se člověk cítí osamělý a smutný, probudí se v něm pravěký impuls, který ho nutí vyrazit ven mezi lidi. Naše civilizace nám však dává falešné pohodlí v podobě snadno dostupné domácí zábavy a oversharingu na sociálních sítích, takže ve chvílích, kdy nás zaplaví úzkost a osamělost, se chováme opačně, než by mělo být přirozené: Setkání raději zrušíme a skryjeme se doma.

Ztráta podpory vesnice je jedním z příkladů, kdy se nám sázka na komfort vůbec nevyplatila. Myslíme si, že setkání s prostředním okruhem v nás vyvolává úzkost, ale je to přesně obráceně – úzkostní jsme proto, že jsme o tento okruh lidí přišli.

Jak si postavit svou vesnici?

Vlastně je až s podivem, kolik technologií od aut po chytré telefony odčerpává v našem každodenním životě lidi z prostředního okruhu. Prostě už s nimi nemusíte jednat. Přitom není tak snadné je nahradit. Jedním z typických znaků vesnice je, že pro setkání a komunitu nemusíte nic aktivního dělat, zkrátka se přirozeně dějí.

Život ve „vesnici“ vás nemá stát plno peněz navíc jako drahý koníček ani požírat vaši mozkovou kapacitu jako například partnerství. Vesnickým vztahům nemusíte obětovat čas a nevyžadují po vás žádné extra úsilí. Vesnice prostě je a vy v ní jako ryba ve vodě.

V řadě světových metropolí i menších městečkách přibývá lidí, kteří se rozhodli obnovit pocit ochranné a vyživující bubliny, který přináší zdravá sousedská komunita. A mnozí z nich se shodují na tom, že skoro vždycky stačí malé, ale konzistentní impulsy a jednoduché kroky.

Jinými slovy, spíš než geniální program potřebujete trpělivost – tak trochu ve stylu prvního tanečníka z YouTube videa s názvem First Follower: Leadership Lessons from Dancing Guy (názorná ukázka toho, že k tomu, aby se komunita dala do pohybu a přidala se k akci, stačí jeden bláznivý tanečník, který vytrvá).

Někdy nemusí být problémem nefungující komunita jako spíš naše vlastní neochota nebo neschopnost se k ní přidat. Nechce se nám vykročit z komfortní zóny nebo jsme příliš stydliví. Někdy třeba pociťujeme dlouhodobou úzkost a osamění, které nás ženou do ještě většího uzavření, a nechápeme, že za těmito pocity vězí právě nedostatek úplně obyčejných každodenních vztahů. Nejčastějším důvodem bývá to, co samozřejmě dávno tušíte: Trávíme tolik času online a na sociálních sítích, že už vlastně ani nevíme, jak do offline vztahů naživo vstupovat. Možná totiž nemusíme svou vesnici budovat, ale stačí, když si jí začneme pořádně všímat.

Proč je to na vás?

Za ztrátu pocitu komunity samozřejmě nemohou jen chytré telefony. Někteří tvrdí, že tento trend jsme mohli pozorovat už v minulém století nebo dokonce s rozšířením elektřiny. Dokud nebyla elektřina, neexistovala televize ani klimatizace a jediný způsob, jak se zabavit a ochladit, byl sedět venku na zahrádce nebo na verandě. Veranda tvořila jakousi šedou zónu mezi soukromým a veřejným prostorem a umožňovala sousedům nezávazně komunikovat. Lidé obětovali trochu soukromí, ale získali bezpracné setkávání s ostatními, pro které nemuseli podniknout nic jiného než si sednout ven a zchladit se v podvečerním vánku.

Říká se, že verandy byly pravými předchůdkyněmi Facebooku. Z chráněné pozice jste pozorovali kolemjdoucí sousedy, a bezděky tak zjistili, kdo je těhotný či kdo s kým randí, kdo má novou práci a koho trápí zdraví… S rozvojem technologií si však všichni začali zvykat na čím dál větší soukromí, což zpočátku působilo jistě velmi úlevně, ale postupně se ukázalo, že najít tu správnou hranici není tak jednoduché. Lidé se zavřeli do aut, přední verandy se proměnily na zadní patia a pozemky se obehnaly vysokou zdí. Ano, není na nás sice vidět – ale stejně tak my nevidíme na vesnici.

Z průzkumů vyplývá, že ve 21. století jen dvacet pět procent obyvatel domů ve větších městech zná většinu svých sousedů a stejný počet lidí o nich nedokáže uvést žádné konkrétní informace. Nezní to tak hrozně, dokud si neuvědomíte, že deset let žijete v domě, kde pětasedmdesát procent vašich sousedů ani netuší, že existujete.

Na pravidelném a nenáročném setkávání samozřejmě není nic nového. A přesto se taková nekomplikovaná lidská spojení v dnešní době, kdy se komfort stal hlavní hodnotou a naši čím dál větší izolaci řídí algoritmy, změnila skoro v rebelii proti systému.

Dřív tuto funkci plnily v drtivé většině kostely nebo sportovní a taneční kluby, ale ty v našem antisociálním století jsou pomalu na ústupu a samovolně je zatím nic nenahradilo. Proto musíme způsoby, jak se spojit, aktivně vyhledávat a vlastně i sami budovat.

Je to opravdu jednoduchá matematika – sousedská komunita se tvoří jedině odspoda, a to samotnými lidmi. Nikomu jinému se takový přístup prostě nehodí do krámu. Podnikatelé vám za peníze prodají služby, které si sousedská komunita běžně poskytuje zdarma z obyčejné lidské vzájemnosti. Technologické společnosti vás chtějí online, ne šťastné při offline aktivitách. A politici mají tendenci reagovat na témata, až když už se přehoupnou do stadia společenské katastrofy. Přitom predikce je zcela jasná: Sousedské vztahy se rozpadly natolik, že bychom mohli být poslední generací, která ještě pamatuje, jaké to je něco takového v životě mít i jak svoje spojení s blízkými nezná mými udržovat ve zdravé rovnováze.

Stejně tak jasný je fakt, že společnost bez prostředního okruhu není šťastnější, ba dokonce chřadne a strádá. Úzkostné poruchy trhají rekordy (a ne, není to jen tím, že se teď o nich víc mluví) a mnoho lidí zažívá hluboký pocit osamění, až je to leckdy paralyzuje. I když může být těžké se v takové chvíli k budování sousedských vztahů rozhýbat, paradoxně je to právě ten moment, kdy je potřebujeme nejintenzivněji a kdy by nám přinesly nejvíc benefitů.

Pokud máte chuť a energii vytvářet pro taková setkání prostor, začněte. Buďte tím prvním tanečníkem, který slyší potenciál skvělého beatu dřív než ostatní. Fakt to není a ani nemá být věda. Jen si představte, jaký obří dar tím lidem kolem vás dáte, a přitom může stačit jeden den v měsíci. A navíc v sobě zaplníte tu díru, která v nás všech zůstala po chybějícím prostředním okruhu vztahů.