Foto: A24/Sean Thomas
The Drama je venku už nějakých čtrnáct dní a já měl teprve pár dní zpátky šanci to vidět. Pravdou totiž je, že jsem trochu čekal na to, až opadne počáteční vzrušení okolo a já si budu moct film vychutnat bez tlaku. Mám to tak rád. (Do teď jsem neviděl Wuthering Heights, btw). Už to ale nešlo vydržet, a tak když teď přišla šanci vyrazit do kina, kroutil jsem se na nepohodlných sedačkách jak blázen.
Prvně je důležitý říct, že jakmile jsem zjistil, že za filmem stojí norský režisér Kristoffer Borgli, bylo mi hned jasný, že určitě nepůjde o sladký romcom, na který to podle traileru a upoutávek vypadalo. Měl jsem tak bezesporu oproti ostatním lidem trochu výhodu v tom, že jsem možná trošičku tušil, co dostanu.
A Borgli mě nezklamal. Kdybych se měl na film dívat trochu z povzdálí, tak bych vlastně řekl, že vzal Americkou kulturu a s jednoduchostí a klidem Skandinávce si z ní udělal srandu za peníze studia A24. Jenže tohle není recenze na film, takže pryč od toho...
Když jsem odcházel z kina, tak jsem byl přesvědčený o tom, že hlavním záporákem byla rozhodně postava Rachel, kterou bravůrně zahrála Alana Haim. Vlastně jsem si myslel, že je to jeden z nejlepších záporáků, které jsem na plátně za poslední dobu viděl. Celou dobu jsem ji během filmu podezíral z toho, že za vším stojí ona a na Emmu a Charlieho to narafičila. To se teda na konci filmu nepotvrdilo, ale to neva...
Navíc ještě tu máme tu věc z dětství. Rachel v mládí udělala něco za mě naprosto strašnýho a narozdíl od Emmy to fakt udělala, žejo. Pak přijde ta situace, kdy přednese tu nejhorší řeč družičky všech dob. Jenže i přes to, že je Rachel očividně fakt trochu bláznivej a zlej člověk, jsem přesvědčený, že titul záporáka filmu by měl dostat Charlie.
Postava Charlieho má v sobě něco, s čím se můžeme potkávat v okolí docela často, a tím je to, že lidi často nežijí se svým partnerem, ale s nějakou představou o něm. Jako lidi máme sklony k tomu si věci idealizovat, přehlížet je a naše blízké vidět jako nějaké obrazy, co jsme si vysnili v hlavě, ale rozhodně ne jako lidi.
Pamatujete si na to, když Charlie na začátku filmu psal svatební proslov? Vypočítával všechny Emminy přednosti, jako třeba její smích, který miluje, i když je podle něj odpuzující. Vyprávěl příběh o jejich prvním setkání i o tom, jak skvělý mají sex. Jasně, Charlie Emmu asi miloval, ale způsobem, který naprosto nepřipouštěl její lidskost. A je to pak láska?
Protože pojďme si říct, že jakmile o ní zjistil, že i ona je člověk, co má démony, tak to kompletně ztratil. Jakmile se v jeho představě o dokonalém životě a jeho přednádherné a dokonalé budoucí manželce objeví něco, co do toho obrazu nezapadá, tak ztratí nervy a zajde to až tak daleko, že ji podvede. Jenže ta nevěra je vlastně to nejmenší.
Charlie nikdy nedal možnost Emmě pracovat s tím, co se stalo a s tím, co se ostatní dozvěděli. Celou dobu řešil jen sebe, svoje pocity a to, jak už nedokáže mít rád svou nejoblíbenější hračku. Navíc jak se říká, kdo je bez viny, tak ať hodí kamenem.
Posledním hřebíčkem do Charlieho záporácké rakve pak je to, že ačkoliv se Emma snažila všechno zachránit a nějak s tou situací pracovat. (Třeba tím, že hrála hru, že se neznají.) Musel Charlie padnout až na úplný dno, aby ji dal šanci. Nevím, kámo, ale jsi trochu záporák.
Myslím si, že podstatou vztahů a později i manželství je to, že že přijímáte druhého takového, jaký skutečně je, a ne takového, jakého si ho představujete. A nejdůležitější je si uvědomit, že každý z nás má svoje démony a chyby. Schválně, kdy jste naposled udělali něco fakt špatnýho?
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
