Foto: Getty Images
Strašně se omlouvám, už jsem na cestě, sli bu - ju!“ zní jedna z mnoha zpráv, které posílám svým přátelům, zatím, co trůním na záchodě, kalhotky u kotníků, a nanáším si rtěnku. Vlastně lžu jen trochu. Vážně chci odejít. Jenom ještě musím najít klíče, sbalit si věci a samozřejmě se převléknout, protože to, co jsem si vzala na sebe, se mi najednou vůbec nelíbí. Ach jo. Nechci chodit pozdě. Vždy si nechávám časovou rezervu, ale pokaždé se mi ji podaří nějak vyplnit a pak nestíhám. Vím, že čas vládne světu, ale nedokážu ho uchopit. Čím to je, že někdy hodiny uběhnou jako pár vteřin? Už s tím musím něco udělat. Moje pozdní příchody byly možná roztomilé ve škole, ale teď mě stojí peníze a dobré vztahy. A tak jsem se rozhodla pro výzvu: Dokážu se změnit? A stát se… fanfáry… ranním ptáčetem? Stanovila jsem si (s pomocí odborníka) několik úkolů, abych to zjistila.
Ukázalo se, že ti, co chodí chronicky pozdě
(jako já), nestíhají z nějakého důvodu
(a není jím zpoždění dopravy). Za vším
může stát osobnostní rys: Můžeme se
cítit nadřazeně, anebo se necháváme
ovládnout našimi pocity. Jsou lidé, kteří
prostě tam, kam mají namířeno, nechtějí
jít, a pak ti jako já, co prožívají „úzkost
z pozdního příchodu“. Nebo to alespoň
říká terapeutka Jodie Cariss, která mi
vysvětlila, že jsou mé neustálé pozdní
příchody jistou formou sebesabotáže.
A poradila mi, abych po dobu dvou týdnů
zkoušela různé taktiky, které mi pomohou
necítit se jako ve spirále.
Nikdy nemůžu najít klíče. Carissová tvrdí,
že svou úzkost možná přenáším na tyhle
malé drobnosti, protože „pokud si dělám
starosti s tím, kde jsou klíče, nemusím se
zabývat úzkostí, kterou ve mně vyvolává odchod z domu“. Dochází mi, že jsem
totálně domácí typ, který nerad opouští
útulnou, bezpečnou ložnici a psa. A proto
následuji radu terapeutky a začínám si
ukládat důležité věci na jedno místo.
A víte co? Vždycky je tam pak najdete.
Ohromující, já vím… Ale až když se na
to zaměříte, pochopíte, že to vážně funguje. Odteď si vše, co potřebuji druhý
den, dávám do hrnce v kuchyni, a ne na
poličku v koupelně, postel nebo vedle
kuchyňského dřezu jako dřív. Ráno se
tak vyhnu dramatickému hledání věcí,
a tím se má úzkost vlastně zmírnila.
Jistě se každému z vás někdy stalo, že jste ráno pobíhali po ložnici a horečně hledali náušnice, které by se k vašemu outfitu dokonale hodily. Já to dělám pořád, nakonec se ale vždycky spokojím s něčím, co se mi vlastně ani nelíbí. „Je to velmi stresující, protože vás nedo statek času donutí vybrat si něco, v čem se ani necítíte dobře,“ vysvětluje Jodie Cariss. Proto když máte dlouhou chvíli, vytřiďte si šatník a zbavte se všeho, co se vám nelíbí, nebo co jste na sobě už pár měsíců neměli. Každé malé rozhodnutí, které teď uděláte, vám později ušetří čas. Občas trávím večery tím, že kombinuji různé oblečení, zjišťuji, co si chci nechat, co naopak nemilosrdně vyhodit a které kousky se k sobě hezky hodí. Protože pak už to nebudu muset dělat během těch patnácti minut, co mi zbývají do odchodu z domu. Pokud mám druhý den schůzku nebo poradu, večer předtím si v klidu vyberu, co si vezmu na sebe, všechno to uložím na jedno místo, kde to budu mít po ruce, představím si, jak si udělám vlasy, a zvážím, jaké doplňky se k tomu hodí. Přemýšlím o všech činnostech, co mě následující den čekají, a vizualizuji si, jak je dělám v oblečení, které jsem si k tomu zvolila. Druhý den tak neztrácím drahocenné minuty svou nerozhodností a panickou atakou.
Byla jsem zvyklá většinu rán trávit bezcílným projížděním Instagramu s úmyslem dát tomu maximálně deset minut.
Po hodině a půl jsem ale zjistila, že jsem
svůj čas věnovala influencerovi, kterého
ani nemám ráda. Po dobu svého experimentu jsem proto tehdy, když jsem
měla někde být, nekontrolovala vůbec
žádné sociální sítě. „Odinstalujte si aplikace z telefonu,“ doporučuje Carissová,
podle které se tím vyhneme pokušení,
protože k nim budeme mít přístup pouze
přes počítač. No dobře, uznávám, že
v tomhle trochu podvádím: Sice jsem
aplikace neodstranila, ale aspoň jsem
je přesunula do jiné části telefonu, kde
je nemám až tolik na očích. Také jsem
si scrollování zakázala, když se někam
chystám. A pokud
tam dorazím dříve,
můžu si svůj čas na
Instagramu nerušeně užívat. Je to
jako odměna za to,
že jsem přišla včas.
A víte co? Začíná se
z toho stávat zvyk,
na který se pokaždé
těším. Jo, a ještě jedna rada: Vždy si
dopředu naplánujte trasu.
Svěřila jsem se Carissové, že když odcházím z domu, dojde mi, že ještě musím
ustlat postel. „Maminka mé kamarádky před odjezdem na dovolenou prala
záclony,“ směje se terapeutka a potvrzuje mi, že to opět souvisí s mou úzkostí
vyvolanou odchodem z domu. Máte
to stejně? Zkuste se od toho odpoutat
a soustřeďte se spíš na to, že nesmíte
přijít pozdě. Nakonec, neustlaná postel
není tak stresující jako to, když se ně kam
přiženete s půlhodinovým zpožděním.
Zmačkaným polštářům aspoň nemusíte
nic vysvětlovat.
