Foto: Daria Dorofeieva
Zpověď. Je to vlastně song, který se jmenuje stejně jako album, je to začátek celého alba. Byla napsaná přitom jako poslední a vlastně nejdřív byl vymyšlený ten koncept, že první song bude Zpověď a poslední Očista. Já měla představu o tom, jak chci, aby ta písnička zněla. Text jsem pak napsala během 20 minut a pak to bylo strašně hard slyšet, co ze mě vyšlo.
Většinou jo. Málokdy si něco připravím dopředu. Teď jsem se vlastně snažila si všechno připravit, když jsme jeli natáčet většinu toho alba, ale z toho, co jsem měla připravený, se stejně všechno změnilo a nakonec jsme to udělali úplně jinak. Pro mě je nejdůležitější to workflow, do kterého se dostanu v tom daném momentu, takže většina alba vlastně vznikla out of nowhere.
Pro mě je to hodně přirozený. Já se obecně snažím být hodně transparentní k celému světu. Těžký to není. Možná je těžký to potom poslouchat… To se občas pozastavím a řeknu si: „Ok, teď to všichni uslyší?“
Často to totiž vzniká v reakci na nějakou událost nebo vztah s nějakou osobou. Ale potom si říkám, že je vlastně šance, že to uslyší i ostatní lidi. Myslím si, že to totiž vyprávím takovým jednoduchým jazykem a lidi se s tím dokážou ztotožnit a najít se v tom.
Je to prostě Zpověď. Lepším slovem to popsat nedokážu. Je to příběh o příbězích. Není tam žádná konkrétní dějová linie, ale je to něco, co jsem prožívala poslední rok a půl života. Ať už od velkýho, těžkýho rozchodu až po současnost, kdy jsem se z toho dostala a znovu se zamilovala. Je to prostě retrospektiva mého posledního roku a půl života.
To je potřeba vidět na vlastní oči. Já jsem zkoušela pracovat s jinýma lidma, ale nikdy s nikým jsem se nedostala do toho stavu, do toho pocitu, když něco děláš a je to fakt euforický. Já jsem si vždycky myslela, že nejsem ten typ zpěvačky, co si může psát vlastní songy. Myslela jsem si, že budu ta zpěvačka "v nájmu", nebo že za mě bude texty a písničky psát někdo jiný. Ale to bych přece těm písničkám pak nemohla říkat, že jsou moje, ne?
A Rainer mi ukázal, že to všechno dokážu. Všechno si to sedlo. On byl najednou ten správný člověk, kdo mě chápal a věděl, jak spolu pracovat.
Čeština moc zpěvná není, no, to je pravda. Touhu zpívat v angličtině jsem měla, ale pořád si myslím, že je moje angličtina hrozně basic a nedokážu se v ní pořádně vyjádřit. Co se týče ruštiny, tak s tím bojuju doteď. Hrozně bych chtěla udělat song v jazyce, kterým jsem mluvila většinu života. Nějak mi to ale nejde, vždycky mě všechno napadne v češtině. Možná je to tím, že v tom jazyce funguju v 90 procentech času.
Myslím si, že ovlivňuje, ale právě v tom, že neřeším, jestli je čeština zpěvná, nebo není. Já jsem studovala zpěv a moje profesorka mě vždycky tlačila do toho, abych všechno zpívala správně česky. Abych to protahovala tam, kde mám, a zároveň to neprotahovala tam, kde nemám. Řekla jsem si ale, že si budu zpívat po svém. Jak to cítím, jak mi to jde přes pusu.
Co se týče tohohle alba, tak jsem měla nějaký playlist songů, co mě dlouhodobě baví, a byla to taková inspirace. Ale jak říkám, byly to songy, co mě baví dlouhodobě, co mě nějak chytly. Vlastně je to několik let starý playlist a furt mě baví, tak možná proto. Určitě to ale nebylo tak, že bych si řekla: „Tak a teď chci, aby to znělo jako Billie Eilish.“
To byl skvělej sidequest, fakt obrovská výzva. Bylo to poprvé, co jsem dostala zadání na písničku. Oni mají každý rok jinej song, na který tancují choreografie. Vím, že loni měli třeba Sweet Chilli od Bena Cristovaa. Já jsem nikdy nenapsala veselý song, takže to bylo strašně těžký. Ale nakonec jsme to zvládli a myslím, že se to fakt povedlo.
Chtěla bych mnohem víc hrát. Chci prostě hrát. Být ve studiu a tvořit je super, ale já prostě chci hrát. Myslím si, že s kapelou zníme fakt dobře. Takže jo, chceme hrát.
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
