Foto: Getty Images
Prázdniny jsou tady, a s nimi icestování po celém světě. Plánujete se vypravit někam, kde jste ještě nebyli, ale nevíte, co vlastně čekat? V novém seriálu jsme se zaměřili na oblíbené destinace, kolem kterých panují určité pověry a mýty a nechali jsme si je vyvrátit (a někdy i potvrdit) těmi, co v nich žijí nebo žili. Tentokrát jsme poprosili Kazuyho Kitamuru z Tokia, aby nám sepsal deset zajímavostí o své rodné zemi, které by vás mohly překvapit.
Vyniká ve fotografii, videotvorbě, produkci hudby, ale i herectví nebo modelingu. Kazuya, který pochází z Tokia a dnes žije v Praze, je všestranný talent.
Jenom 17 % japonské populace má v současnosti cestovní pas. Co víc, průzkum z roku 2016, který cílil na více než 1000 jednotlivců, odhalil, že anglicky umí méně než 10 % národa. Spousta Japonců tak ve skutečnosti vůbec netuší, jak jejich zemi zbytek světa vnímá.
Zdá se, že od roku 1917, kdy anime vzniklo, bylo v Japonsku v rámci žánru vytvořeno cca 14 710 děl. Ani 1 % z nich přitom není celosvětově známé. Být anime geekem vás bohužel v Japonsku dělá cílem šikany.
Popularita výrazů „wabi-sabi“ nebo „ikigai“, stejně jako sláva Harukiho Murakamiho v zahraničí, je pro řadu Japonců nečekaná. Jistě, „wabi-sabi“ se dá považovat za jeden ze základů japonského estetického cítění, ale z našeho úhlu pohledu existuje takto krásných slov mnoho.
Spousta globálně známého japonského jídla včetně sushi, ramenu nebo knedlíčků gyóza ve skutečnosti vůbec nepochází z Japonska. V Japonsku dostalo svou jedinečnou podobu, pak se proslavilo celosvětově. Řada cizinců, kteří do Japonska přijedou, má často pocit, že nebereme ohled na vegetariány. Přitom „shojin ryori“, zcela vegetariánskou kuchyň, která tvoří stravu některých buddhistů, stále najdete napříč Japonskem i zbytkem Asie.
Japonská filozofie krásy je hluboce propojená se šintoismem a japonským buddhismem.
Japonci mají kulturu „honne“ (skutečných citů) a „tatemae“ (veřejné fasády), takže existuje skrytý aspekt. Jinými slovy je pochopení kultury a do jisté úrovně i japonštiny zásadní k porozumění toho, co doopravdy cítíme.
Celkový počet tokijských restaurací, které se dostaly do michelinského průvodce, se pohybuje okolo 500, michelinskou hvězdu jich získalo 183. Tím město asi o 50 podniků předhání Paříž, která tak zaujímá druhé místo. Na třetí příčce je Kjóto, čtvrtá patří Ósace. Podle průzkumu z roku 2019 bylo v Tokiu 148 582 restaurací, město jich tak mělo ze všech na světě nejvíc. Mimochodem, když si vybíráme, kam půjdeme, rádi zohledňujeme i vzhled a atmosféru, je to jako slosování. Osobně mám třeba za to, že místům, která jsou příliš stylová, zbytečně drahá či působí byznysově, se nedá věřit.
Japonci v podstatě věří jenom produktům domácí výroby.
Ať už je to šéfkuchař nebo tesař, profese považované za řemesla obvykle vyžadují 10 až 20 let vyučení pod mistrem, než se člověk může označovat za profesionála v oboru. Bez takové zkušenosti může být náročné získat si důvěru společnosti.
Být v Tokiu módní, na tom není nic výjimečného, je to denní rutina. Zatímco mladí lidé v Evropě spíš utrácejí za cestování, mladí Japonci za oblečení, jiné nákupy a chození do restaurací. Těch, kteří téměř celý měsíční příjem utratí za oblečení, není málo.
Spisovatel se syndromem podvodníka, latentní florista, extrovertní introvert, milovník kávy a časných rán.
