Albánský Top Gear z deníčku passanger princess

Měla jsem snad jen jediný důvod, proč bych na to kývnout nechtěla. Svoje auto jsem před dvěma lety prodala a od té doby vyměnila veškeré své řidičský ambice za roli passenger princess. To znamená, že místo mapy držím chai latté, občas naviguju a s nohama na palubovce fotím mraky na stropě auta, protože mám „dobrý oko na kontent“. Ale překvapivě i taková role byla na tomhle tripu naprosto ideální. Jakmile jsem nasedla do Oktávie k panu Jardovi, věděla jsem, že o mě bude dobře postaráno.

Kapitola 1: Jezerní pohoda a spaní na střeše

Vše začalo nevinně. Ocitla jsem se u Skadarského jezera. Na místě, které vypadalo jak z reklamy na duševní terapii. Jen místo zenové modelky tam z Oktávky nadával Jarda na GPSku. Tenhle pán, mimochodem, testoval snad všechna auta pro motoristické časopisy, takže jsem věděla, že se mnou bude zacházet lépe než většina mých bývalých kluků. Po prohlídce hradu Rozafa, výborné pečené rybě na březích jezera a rychlém paddle boardu jsme začali řešit spací pořádek. V nabídce byly chatky či stan na autě na břehu. Zvolila jsem dobrodružnější možnost a vyspala jsem se naprosto do růžova. Tedy, byla to naprostá romantika až do momentu, než jsem ve tři ráno potřebovala na záchod a zjistila, že cesta dolů z auta je ekvivalentem výstupu z letadla bez schodů, ale i tak to stálo za to.

Kapitola 2: Těžký terén a úplná ztráta civilizace

Pak přišel Theth. Hory. Serpentiny. Silnice, co nejsou silnice, ale spíš něco, co vypadá jako kulisy z filmu o konci světa a výměna Oktávky za Karoq. Jarda jel s klidem vstříc smrti, zatímco já vedle něj svírala madla dveří sledujíc nebezpečné srázy hor. Můj strach z výšek doufal, že řidič opravdu ví, co dělá. Ovšem ten bral jako výzvu každý kámen i stoupání a dokonce i koryta řek. Karoq to ovšem stejně jako můj účes vydržel a odměnou nám byly naprosto úžasné výhledy i infarktové koupání v zeleno-modré třpytivé horské říčce.

Kapitola 3: Albánie – krásná, divoká a lehce šílená  (Stejně jako ex mého kluka.)

Dobře, možná jsem si trochu zapřeháněla. Ex mého kluka je sice Albánka, ale žije v Německu. Takže šance, že bych na ní náhodou narazila v její domovině byla téměř nulová. Ale musím uznat, že si vybrala opravdu krásné místo, kde se narodit. Albánie občas umí být jako z jiné planety. V tom dobrém i špatném slova smyslu. Ale tenhle krátký výlet určitě stál za to! Byl jako díl Top Gearu, akorát obsahoval méně testosteronu a více aplikací deodorantu. Jardo, moc ti děkuji, že jsi mě nechal si užívat nerušeně všechny výhledy, zatáčky, výmoly i skoky a vybírat hudební kulisy na sedadle spolujezdce a Škoda auto za nezapomenutelný zážitek, který si jistě budu pamatovat hodně dlouho! A vy si taky nasaďte Wayfarery, obujte pohory, oblékněte Patagonia flísku a kupte letenky, stojí to za to!