Prozradí vám, co jste chtěli vědět o vztazích, ale báli jste se zeptat…

Kdyby o vás natočili film, co by o něm napsal ten nejdrsnější kritik?  

E.: Geislerová s Vojtkem se už fakt pos*ali v kině!  

H.: Že film nezná hranice, neví, jestli má být komedie či drama, a že někdy používá šokující informace, aby upoutal pozornost.  

Co je na spolupráci s tím druhým nejlepší?  

E.: Ta legrace, co máme, která plyne z pocitu bezpečí a spolehnutí se jeden na druhého i směr, kterým společně jdeme. Smysluplnost, kreativita a radost.  

H.: Bezpečí v tom, že můžu s čímkoliv za Eťou přijít. Jak s tím dobrým, tak s tím špatným. A to nejen s tím, co se mi děje v životě, ale i s tím, co k sobě máme. Kromě svého partnerství to ve svém okolí moc často nezažívám.

Na čem se naopak nikdy nemůžete shodnout?  

E.: Honza moc nemusí Adele, chápete to?  

H.: Nikdy je pro mě silné slovo. Já si myslím, že se shodujeme na většině věcí. Teď použiju klišé – i na tom, že se neshodneme. Ale taky si fakt nevybavuju, kdy mezi námi zaznělo: „Tak hele, tohle a takhle ne, na tom se neshodneme.“  

Je něco zásadního, co jste tomu druhému o sobě na začátku nepřiznali, a teď už je na to pozdě?

E.: Vzhledem k tomu, že Honza je terapeut, učí na výšce neverbální komunikaci, pracoval s policií a určitě si mě kalibroval, tak je pravděpodobné, že na něco asi přišel sám, aniž bych mu to řekla. Já mám spíš dojem, že jsme oba příjemně překvapení, že se přednáškám Terapie sdílením Live dlouhodobě daří, a že jsme chtěli a udělali druhou, Terapii sdílením Reset. A možná, že jsme na začátku ani netušili, že naše přátelství bude takhle hluboké. Já věřím, že tohle je na hóóódně dlouhou dobu, takže bude co objevovat.

H.: Naopak, já mám tendenci o sobě vykecat úplně všechno. Takže odpovím obráceně – možná jsem si některé věci mohl nechat pro sebe a přijít s nimi později. Ale to je jen moje potřeba opatrnosti a nezahlcovat sebou okolí.

Můžete mít jednu superschopnost: Jakou zvolíte a jak s ní naložíte?  

E.: Já bych brala cestování v čase. To je moje oblíbená činnost při fantazírování nebo před spaním. Představuju si, jak se svět vyvíjel. Nikdy mě to asi nepřestane fascinovat, jak jsme se tady ocitli, jak je neskutečně bohatá a silná matička příroda, celá naše planeta. Takže podívat se na to, jak to všechno vypadalo a tvořilo se, to bych brala…  

H.: Mentální schopnost vypnout v lidech potřebu zabíjet a ubližovat. Nejen ostatní lidi, ale i zvířata. Tím nastartovat přemýšlení, jak se uživit bez masa, protože to umíme. A ano, proteiny se dají získat jinak než konzumací masa.

I ten druhý může mít jednu superschopnost: Jakou si podle vás zvolí a jak s ní naloží?  

E.: myslím si, že Honza by si vybral létání, nebo spíš já bych mu ho přála, aby měl víc svobody a cestování. Představuju si, že to přináší čirou radost, jak víme ze snů.  

H.: Probudit v lidech schopnost milovat. Nevím, jak by to dělala, jestli pohledem, nebo dotekem, nebo už jen tím, že by někde byla, svou přítomností.

Co by podle vás lidi hodně překvapilo, kdyby o tom druhém věděli?  

E.: Honza první týdny, kdysi dávno, když přijel do Prahy, aby tady začal pracovat a žít, bydlel ve stanu! Že je velmi skromný, velmi duchovně založený, to asi tolik nepřekvapí, ale možná ještě, že má mnohem víc talentů, než si sám chce přiznat a já se těším n všechny jejich projevy.  

H.: Jak moc dokáže být s druhými empatická a trpět s nimi. Umí to schovávat, ale…

A co vás nikdy nepřestane udivovat, že lidé na sociálních sítích sdílejí?  

E.: Každý má tu hranici jinak nastavenou. Mně připadá divné posílání dick piců a chápu, že pro někoho je to denní chleba. Za mě je to jakýkoliv projev disinhibice, nejčastěji mě to ale asi dráždí, když někdo někoho ponižuje, šikanuje, týrá atd. Celkem zvláštní mi připadají i videa z války, kde umírají vojáci. A z těch běžnějších příkladů asi takoví ty vyumělkovaní falešní ezoguru aezobohyně, kteří sdílejí svá „moudra“ a pak z lidí tahají peníze za debilní semináře.  

H.: Jsou to naprosto intimní situace a zkušenosti, které patří jen a jen jejich partnerům.