Fejeton: New moon, new me

Tak třeba se můžu přerazit, abych venku chytl letící chmýří, protože když do něj potom fouknete a něco si přejete, zaručeně se to splní. To samé platí o vypadlých řasách. „Dělej,“ nabádám ostatní a potají si něco přeju i já, jako by měl pak Bůh naše přání hodnotit a dát zelenou tomu lepšímu.

Věřit se hodí!

Ne, že bych věřil v Boha. Tedy, věřím na něco, ale určitě to není prošedivělý fousatý boomer z Michelangelovy fresky. Přesto se občas modlím. Zpravidla za svůj holý život. Třeba když si vygoogluju smrtelnou diagnózu, anebo v letadle – máloco mi tak spolehlivě připomene vůli žít jako staré dobré turbulence. To pak Bohu za záchranu slibuji první poslední. (Chtělo se mi napsat „modré z nebe“, ale to by nejspíš bylo nošení dříví do lesa.)

Spíš věřím na vyšší moc. A věřím na věci mezi nebem a zemí. Třeba na duchy. Dodnes si živě vybavuji ten děs, kdy mě uprostřed chladné, černočerné noci vzbudila zapnutá digestoř. Naléhavě chrčela z kuchyně, nikdo jiný ovšem doma nebyl. Když jsem pak usínal při rozsvícené lampičce a přikrytý po bradu peřinou (protože to na duchy zabírá, to ví přece každý), přesvědčoval jsem se, že jsem digestoř zapnul v náměsíčnosti sám. Ale co když to byl přece jen duch!?

Mrtví prd ví

Jakmile proto přijde řeč na mrtvé, raději si dávám pozor na jazyk. O zesnulých jen dobře, to se ostatně říká. Jenže se taky říká, že mrtví prd ví, a kdo ví, třeba toho ví víc, než si myslíme. Třeba je jednou z výhod smrti, že můžete bloumat světem, dostat se všude a vidět všechno, a to včetně svých nepřátel, jak si v koupelně před zrcadlem hrají na Rihannu během halftime show Super Bowlu. A můžete se jim smát. A v noci jim zapínat digestoř.

Na to, jak vyslovuji svá přání, jsem opatrný neméně. Kdysi jsem se shodou těžko vysvětlitelných okolností ocitl na večeři, kde mi paní, s níž jsem sdílel stůl, kladla na srdce, že musím za každým přáním vyslaným do vesmíru v myšlenkách dodat: „Tak se staň, pokud je to dobré pro všechny…“, jinak prý praktikuju černou magii. Dal jsem na ni a mám podezření, že mě to tenkrát stálo pracovní pozici, na kterou jsem se hlásil. No neva.

Hlavně to dobře načasovat

Důležitý je i čas přání… Nikdy si nezapomenu něco přát, jakmile odbije 22.22. Někdy si i udělám otisk obrazovky, abych mohl dát příště svým pěti a půl sledujícím na Instagramu heads-up. V deseti z deseti případů ho ale zapomenu sdílet. Všiml jsem si nicméně, že si nově přeju něco také v 11.11. A ve 13.13.

Mám třináctku rád. Navzdory její pověsti je mým šťastným číslem a třináctého je mým šťastným dnem, pátky nevyjímaje. Stejně tak mám za to, že mi štěstí přinášejí černé kočky. Tipuju, že to nějak souvisí s mou intolerancí na předsudky. Ještě, že kanály nemohou mluvit, úplně je slyším, jak se mi smějí. Šlapu jen na kulaté, víte. Ostatním se vyhýbám jako čert kříži. Určitě si teď říkáte, že přitom musím vypadat jako blázen, ale měli byste vědět, že jako blázen vypadám i tak, takže si to můžu dovolit.

Abych byl upřímný, nevím, co to vše o mně vypovídá. Že jsem věřící, nebo jenom pověrčivý? Že mi přeskočilo, nebo mám jen bujnou fantazii? Najisto vím tohle: Věřit, že se něco povede, je dobrým předpokladem k tomu, aby se to fakt stalo. A každý občas potřebuje znamení, aby tomu šel naproti.

Tady jedno máte.