Proč bychom se měli navzájem svádět?

Co když právě tohle „hlavně nezávazně“ v nás nechává něco nenaplněného? Základem nejen vztahů je vytrvalost. Opakování je matka moudrosti – a svádění způsob, jak udržet nebo znovu zažehnout oheň. Jako na pustém ostrově, nebo v Survivoru – tam tu pochodeň taky chcete udržet co nejdéle.

Moderní randění je často nepředvídatelné. Instagramy, Tindery, zahazování telefonu po odeslání odvážné zprávy. Hookup culture. A do toho situationships, které tomu nasazují korunu (spoiler: ne v dobrém). Možná jsme to slovo vůbec neměli vpustit do našich slovníků – jen jsme tím pojmenovali něco, co nám dlouhodobě nesvědčí. Budu opakovat Penna Badgleyho v podcastu Alex Cooper Call Her Daddy: „Je to opravdu nezávazné? Řekněte mi, kdo to tak vnímá… já počkám…“

Protože sex je jedna věc, nezávazné randění druhá. V minulosti by vás někdo načapal třeba jen při puse – a bum. Buď svatba, nebo zhrzení celé vaší rodiny. A dnes? Zůstane vám jeden loajální sledující na Instagramu, po kterém se vám jednou za čas zasteskne. Já netvrdím, že na to musíte jít staromódně, ani že musíte čekat několik dní, než se ozvete… jen by nám možná všem prospěla malá lekce z historie. Poznáváte se, svlékáte se, spíte vedle sebe – a pak co? Jdete každý svou cestou? Chcete ho (ji) opravdu vidět, nebo se jen cítíte sami?

Proč se tak často bráníme reálnému spojení? A proč je tak těžké říct nahlas: „Líbíš se mi“?

Někdo mi jednou řekl, že vnímá dva typy flirtování – v překladu se to dalo vyložit jako flirtování za účelem získání těla a flirtování za účelem získání mysli (a v ideálním případě i srdce, ale to předbíhám o pár kapitol dopředu). Tahle myšlenka se mi líbí. Znamená to: neflirtuju jen pro zábavu. Tohle je reálné. A budu k tomu tak přistupovat. Taky to maličko potvrzuje teorii, že muži řadí ženy do boxů, ze kterých není úniku. Zkrátka žádné triky. Žádné iluze. Taková nahá pravda, která je někdy výjimečnější než nahota sama.

Je to jako s krásou – tou hlubokou a tou pozlátkovou. Může se nám to příčit, ale tak – i když všichni toužíme po napojení, často ztrácíme čas s lidmi, o kterých víme, že po nich víc, než pár hezkých chvil nechceme. A těm, které bychom chtěli doopravdy, to často ani nedáváme najevo. Je to strach z odmítnutí? Možná. Ale kdo jsme, že máme tolik hrdosti? Vždyť jsme pořád jenom lidi.

Někdo se mě nedávno zeptal: „Co nejromantičtějšího jsi pro někoho udělala?“ To mě přimělo přemýšlet. Mořští koníci, kteří žijí v páru, začínají každé ráno společným tancem. Ptáci se naparují. Jeden druh ryby tvoří z písku obrazce pro své vysněné partnery. A my? My se bojíme říct, co chceme. A co ne. Kdy přestalo být cool někoho chtít?

Bring back yearning.

Pojďme po sobě zase toužit. Pojďme se znovu svádět. (A pokud jste ve vztahu, platí to i pro vás.) Vím, že ženy chtějí být dobývány. Ale i dřív dávaly svou náklonnost najevo. Třeba tím, že upustily vějíř. Dnešním ekvivalentem je pravděpodobně napsat první, ale co už. (Zoufalé časy žádají zoufalé činy.) A když už jsme u toho – jak je možné, že vějíř na zemi muži pochopili, ale letmý oční kontakt už ne? Ať už s vějířem, nebo bez něj – nejsme už unavení z toho věčného hraní her? Nikdo nám k nim nedal pravidla.

Není nakonec osvěžující někoho opravdu chtít? Upřímně se navzájem balit? Nevidíte na tom něco aspoň trochu sexy? Co když se občas opravdu vyplatí jít s kůží na trh? Možná se nebojíme milovat. Možná jsme jen zapomněli říct nahlas, že někoho opravdu chceme.

A co vy? Jste k sobě upřímní? Nebo věříte, že jsou vztahy opravdu jen o dobrém načasování? Muži jsou jako taxíky – když se rozsvítí zelené světlo, je jen otázka času, než tam někdo nastoupí. (Miranda Hobbes)