Foto: Sabrina Carpenter
Pojďme si na začátek vyjasnit pojmy, jo? Nálepka „pick-me“ se v posledních letech stala takovou digitální odstřelovačkou. Původně mířila na holky, které se snaží zalíbit klukům tím, že shazují jiné ženy, a tím, že jsou úplně jiné. Znáte to: "Já nejsem jako ostatní holky, já ráda piju pivo a hraju FIFU".
Před nějakou dobou ale nálepky „pick-me“ začaly přistávat na tváři Sabriny Carpenter, což byl moment, kdy jsem zpozorněl. Lidi totiž nálepkujou moc rádi a během jedno dne jsou schopni z vás udělat Jidáše, stačí, když se jen trochu znelíbíte jejich filozofii.
Sabrina lavinu nálepek způsobila tím, když se na obalu alba Man’s Best Friend objevila na všech čtyřech jako pes, zatímco nad ní stál muž v obleku a tahá ji za vlasy, jako by to bylo vodítko. Pro půlku internetu velmi pubuřující.
Znamená tedy, že když je Sabrina Carpenter extrémně ženská, extrémně úspěšná a její tvorba extrémně zaměřená na vztahy, že je „pick-me“? A je jí i Olivia Dean, která nám navrátila romantiku do pop žánru?
Sabrina je holka jako vystřížená z katalogu pro panenky. Malá drobná dívka, vyfoukané bloňdaté vlasy, krátké sukýnky a na stagi pohyby imitující sex. Geniální příklad stereotypní mužské představy o submisivní dívce. Jasně, mohli bychom teď křičet něco o male gaze, ale bylo by to krátkozraký.
Protože Sabrina tuhle image používá jako zbraň. Když zpívá o tom, že je „toho kluka nejlepší kámoš“, neříká to proto, že by mu chtěla podstrojovat. Říká to s takovou dávkou ironie, že je jasné, že celou tu „pick-me“ hru prokoukla a teď si z ní dělá byznys.
Hlavní rozdíl mezi starou „pick-me“ a novou Sabrinou je v intenci. Původní verze se snažila muže oklamat svou „nenáročností“. Sabrina dělá pravý opak. V textech jako Bed Chem nebo Juno otevřeně přiznává: „Ano, chci tě, myslím na tebe a udělám všechno pro to, abys na mě nezapomněl. “
Všechno tohle nám ale otvírá mnohem hlubší otázku. Proč nás tak provokuje žena, která si užívá svou ženskost? Proč nám dělá tak problém si přiznat, že jsme všichni horny?
Jsme totiž zvyknutí na to, že žena v popkultuře musí být buď „taková nebo maková", ale rozhodně by se neměla chtít zalíbit mužům. Sabrina ale tyhle škatulky rozkopala. Tím, že přijala roli hyper-femininní ikony, vyvolala v mnoha lidech podvědomý strach z návratu do minulého století.
Jenže v roce 2026 už víme, že feminismus neznamená odmítání, ale svobodu zvolit si, jakou verzi sebe sama dnes chci světu ukázat. Kritika Sabriny jako „pick-me“ dívky je tak často jen převlečená vnitřní misogynie, a to naše vlastní nejistota, která nám našeptává, že holka, co vypadá jako panenka, nemůže být zároveň tou nejchytřejší osobou v místnosti.
Pamatujete si monolog o „Cool Girl“ z filmu Zmizelá? Rosamunde Pike o ní mluví jako o holce, která miluje fotbal, jí pizzu, je pořád sexy a nikdy si nestěžuje. Dnešní hon na „pick-me girls“ je vlastně jen novou verzí téhož stejného. Snažíme se definovat, co je "správné" chování moderní ženy, až jsme vytvořily prostředí, kde je i upřímná touha po lásce nebo péče o vzhled považována za selhání.
Není ale nic špatného na tom být komplikovaní. Je naprosto v pořádku cítit se sebevědomě a zároveň toužit po validaci, je v pohodě být feministkou a zároveň chtít aby vám někdo podržel dveře. Nikdy by to nemělo být o tom, že se přestaneme líbit druhému pohlaví, ale o tom, že se přestaneme omlouvat za to, co nás dělá šťastnými.
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
