Art of letting go: proč je někdy dobré nechat to být?

Ačkoliv to všichni asi už víme, tak věci chtějí čas. Není to klišé. Není to útěcha. Je to prostě… Pravda. Emoce jsou nevyzpytatelné, obzvlášť v obdobích Mercury retrogade (pokud je to něco, na co věříte). A pokud ne, tak to můžeme svádět na počasí. Protože deštivé léto může být ideální kulisou pro dramatická vyznání lásky, ale honeymoon fázi vám to stejně nepřinese.

Z posledních pocitů...

Jako lidi máme rádi věci mít pod kontrolou – nemyslím jen to, co jíme, s kým se bavíme, s kým spíme nebo co máme na sobě. Myslím pocity. Můžete mít někoho nebo něco rádi, i když vám to nesvědčí? Kdy postavit vlastní potřeby před potřeby ostatních? Kdy je to sebeláska a kdy sobectví? A jak moc vám může empatie ubližovat?

Možná jste to zažili, ať už ve vztahu, v práci, v přátelství. Možná s někým, kdo se vám líbil, a každá zpráva se zdála být průlomová, každé setkání osudové… do chvíle, než vám někdo jiný ukázal, že si zasloužíte víc. Ne všechno, co se třpytí, je zlato. Že jo?

Já osobně mám ráda, když se věci dějí organicky, ale tím nechci říct, že nemám tendenci na něčem lpět jen proto, že mi to dřív přinášelo radost. Nebo že bych byla přeborník na nastavování hranic (nejsem). Jen se učím poznat, kdy je čas přestat. A že někdy něco cítíte, i když to není příjemné.

Ambivalentní připoutanost

Ne všechny konce musí být šťastné…nebo vyhrocené. Stejně jako nemůžete nikoho nutit, aby zůstal, nemůže ani nikdo nutit vás. Emoce jsou proměnlivé a někdy se jich v nás pere zkrátka moc. V psychologii pro to dokonce existuje termín ambivalentní připoutanost.

Zavedl ho britský psycholog John Bowlby v 50. letech 20. století a i když se od té doby možná trochu proměnil, pořád vystihuje ten zvláštní rozpor: někoho milujete a zároveň vás zraňuje. Doufáte, ale současně se bojíte. A tak zůstáváme v nevyhovujících vztazích nebo dynamikách jen proto, že nás to v minulosti naplňovalo.

Co by kdyby, že jo? Jindy to zase víte. Uvědomujete si, že pro vás něco není zdravé, ale stejně to nedokážete nechat být. Může to být návrat k ex, vztah, ve kterém se ztrácíte, nebo třeba jen vapík, který jste si slíbili odložit.

V psychologii se tomu říká kognitivní disonance, tedy vnitřní konflikt mezi tím, co víte, a tím, co cítíte. Rozum říká: „Dost.“ Srdce říká: „Ještě chvíli.“

Nebylo by to přeci jen lehčí, kdyby bylo srdce jen orgán?

Nechme to na vesmíru

Tak či tak, nechat něco být, svěřit svůj osud do rukou vesmíru, poznat, kdy je správný čas, nebo třeba jen omezit emocionální investici, je sice těžké, ale zároveň to může být ohromně léčivé. Ne všechny konce znamenají konec světa. Ne všechny konce jsou definitivní. Ne všechny jemné. A ne všechny ostré. Každý má svou rychlost a každý se posouvá trochu jinak. A to je v pořádku.

Někdy vám přátelé něco říkají celé roky a vám to docvakne až v náhodné pondělí odpoledne. Oni sice měli pravdu celou dobu, ale vy jste si na to museli přijít sami. Úplně stejně, jako když malíři připravují skici. Někdy je to fakt umění nechat to být. A někdy vám paradoxně nejvíce pomůže to, co vám ubližuje. Alespoň to ukáže to, co nechcete. Jindy jste prostě jen unavení. A občas je to třeba jen pro plot twist.

Možná se všechno zlepší, až vysvitne sluníčko. A možná už jste teď ten chill guy.