Bert & Friends vstoupí do nového světa v Rudolfinu

Odvíjí se tvůj život od snů a jejich plnění?

Mám rád sny ve všech podobách. Už samotný spánek považuju za dobře využitý čas pro jakoukoliv tvorbu. Člověk se ocitá v situacích, které si pak spojuje s každodenním životem. Když při psaní textů hledám chybějící slova, tak na ně myslím i v rámci snění. Část refrénu písně Akamaféra se mi zdál ve snu.  

Jak vypadal konkrétně tenhle sen?

Doprovázel jsem Johnnyho Cashe na klavír při jeho koncertu. Když jsem se z tohohle snu probudil, okamžitě jsem vstal a nahrál ho. Jindy se mi zas zdálo o jistém Emanuelovi, kterého jsem do té písně také otisknul. Je fajn mít oči na šťopkách i během spánku.

Považuješ za splněný sen třeba i celý projekt okolo Strahova? Do nahrávky fiktivního koncertu z budoucnosti jsi investoval hodně času a tvůrčí energie.

Sen obrovského koncertu má na začátku asi každý muzikant. Když se člověk vydá na show třeba do O2 Areny, může si položit otázku, jaké by to asi bylo, kdyby na pódiu stál on. Idea uměle vytvořeného imaginárního koncertu vznikla z podobné představy. A kde jinde chtít zahrát než na legendárním strahovském stadionu? Šlo o koncept, který mě pobavil. Obecně mě baví proměny a zkoumání toho, kam až jde s muzikou zajít. Člověk nemusí zůstat třeba jen u hraní na klavír, hudba je totiž krásně všestranná a tvarovatelná. Ocitám se v nových situacích s novými lidmi. Podílíme se třeba na hře Bakchantky ve Stavovském divadle, je skvělé být součástí takové inscenace, anebo občas pořádám Karaoke s Bertem, kde naposledy bylo na pódiu najednou asi 80 lidí. Na podzim s Bert & Friends zahrajeme v Rudolfinu, vstupujeme zase do úplně jiného světa.

O Rudolfinu jste snili dlouho. Fascinuje tě tahle proslulá koncertní síň?

Inspiruje mě jeho genius loci. Dlouho jsem uvažoval, co všechno vlastně můžou ta prkna znamenat. Všechno přirozeně vzešlo z našeho klasického setu Klasirdo. Po odehrání v Plzni jsme se shodli, že by konceptu napodruhé nejvíc slušela speciální událost velikosti Rudolfina. Chceme tento koncert udělat v plné kráse a pořádně si ho vážit.  

Takže si znovu oblečete frak. Cítíš se v něm přirozeně, nebo ho bereš jako módní součást světa klasické hudby?

Připadá mi, že frak k vážné hudbě patří. Navíc krásně doplňuje surrealismus Klasirda. Jako kdyby šlo o moment z filmu Davida Lynche. Rád se oblíkám barevně, ale i černobílá je přece barva. Ve výsledku jde doslova jen o další oblek.

Inspirují tě v módě konkrétní lidé, nebo spíš vycházíš z vlastní fantazie?

Každý den si snažím vzít nějaký kostým. Jednou jsem za sportsmana, jindy zas vytáhnu něco úplně na míru. U módní návrhářky Anežky Bereckové jsem si na léto nechal ušít leopardí komplet. S Valérií Jurčíkovou jsme právě došili nový kostým na naše koncerty a skvěle zapadne do světa, který právě cítím. Něco mezi nočním závodníkem a denním pláž-manem. Proto jsem před tím hrál v modré závodní kombinéze z 80. let, což mi symbolizovalo takový přerod do dalšího levelu.

Dřív jsi kostýmy převlékal i přímo během koncertů. Přestalo tě to bavit, nebo máš pocit, že postavy z vašich písní už přerostly do sebe?

Jednotný kostým jsem začal na koncertech nosit až potom, co jsme vydali písničku Piš mi básně. V jejím videoklipu se totiž sešly všechny postavy Bert & Friends, z nichž pohromadě vzešla jedna jediná.  

Vybavíš si nějaký kostým, ve kterém ses cítil vyloženě nekomfortně?

Jo, kdykoliv jsem na sobě měl IT nerda Luboše Luxátora. Šlo o postavičku, která hrála v klipu Plody moří. Kdykoliv jsem si na sebe vzal jeho oblečení, cítil jsem se hrozně. Měl navíc masku netvora. Při koncertech jsem tenhle kostým radši ani nenosil, ale přišel Luboš sám. Teď jsem mimochodem dlouho hledal boxerské boty, ve kterých bych hrál naživo. Našel jsem ideální pár z tenké kůže a připadám si v něm skvěle. Úplně se mi díky takové maličkosti změnily pohyby na pódiu.