Kouzelníci z jiného světa
Brát módu jako umění? Nelehký úkol v éře generických mikin s nápisem.
Jan Pokorný
10. října 2022
ImaxTree (Chanel, F22)
Tedy aspoň pro ty, jimž je bližší IG než haute couture. Patříte-li k podobným nešťastníkům i vy, tak pár faktů na úvod. V první řadě: Ani hot kaučr, ani ód kutůr, ale spíš [‘o], maximálně [‘ot kutyR]. Ačkoliv rodilý Brit či Američan by nejspíš prskal, větší odchylky se netolerují. Jde o terminus technicus, jehož původ i užití se vztahuje téměř výhradně k zemi galského kohouta, a tak se hodí ctít výslovnost francouzskou.
À propos, užití. Polovičatý přídomek »couture« si zvykl ke svému jménu přidávat každý druhý pražský krejčí, o světových značkách ani nemluvě. Zločin nepáchají, pro našincovo ucho jde ale o zavádějící kalkul. Kdo jazykem vládne, ví. Couture = prostě šití. »Haute couture« čili vysoká krejčovina je oproti tomu legislativně ukotvené označení, jež si zaslouží jen klub vyvolených. Od roku 1973 ho přiděluje Féderation française de la couture, striktnost sama. Pařížský ateliér s minimálně čtyřiceti zaměstnanci, dvě přehlídky o pětadvaceti či více modelech do roka a ruční práce na objednávku patří jen ke zlomku požadavků, na nichž sdružení trvá. Hodnotí se vývoj, práce s netradičními materiály, přelomové střihy a inovátorský přístup obecně, na druhou stranu i respekt k DNA, kořenům toho kterého módního domu.
Hrstka vyvolených?
Aktuálně jich tato přísná kritéria splňuje pouhých šestnáct. Mezi bardy a stálé členy se řadí Christian Dior, Chanel, Givenchy, laikovi utajení zůstávají Julien Fournié, Bouchra Jarrar či Franck Sorbier. Valentino, Fendi nebo Elieho Saaba zato znají všichni, kvůli nefrancouzskému původu a (místy) nedostatečné historii se ale těší pouze statusu »correspondent members«. A pak jsou tu další, se Zuhairem Muradem a Balenciagou v čele. Hostující členi.
Zrovna ten poslední představuje v kategorii haute couture docela oříšek. Jeho zakladatel, Španěl Cristóbal Balenciaga, se obecně považuje za jednoho z nestorů v oboru. Vůbec ne neprávem, výše zmíněná hlediska splňoval na více než sto procent. V kreativitě tak přínosná revolucionářská povaha mu ovšem nedovolovala sžít se s rigidními pravidly předchůdce federace, Chambre syndicale de la haute couture parisienne, a tak se členem ani jedné z asociací nikdy nestal. Opěvovaný »návrat« k HC pod taktovkou současného kreativního ředitele značky tedy ve skutečnosti není comebackem, ale spíše opravdovým průlomem. Vzhledem k tomu, nakolik se úcta Demny Gvasalii k odkazu otce zakladatele zpochybňuje, celkem paradox, že?
Šetřete výplaty
Bez zajímavosti nezůstává ani osoba skutečně prvního haute couturiera. Navzdory lehké nabubřelosti federace totiž i Francouzi tento post přiznávají Angličanovi (zrovna Francouzi Angličanovi!) Charlesovi Fredericku Worthovi (1825–1895). Teprve v jeho šlépějích kráčelo »kvarteto pařížských es« Jeanne Lanvin, Madeleine Vionnet, Gabrielle Chanel a Elsa Schiaparelli.
Návštěva jejich salonu jistě byla pro zákaznice nevšedním zážitkem, nicméně ne až tak fantaskním jako dnes. Pokud byste se rozhodla, že si u některého z haute couture domů necháte ušít vysněný kousek, obrňte se trpělivostí. Waiting listy bývají mnohde plné a přednost dostávají dlouholeté klientky, jež kupují (ideálně) celou kolekci. Práce na jednom kusu přitom může zabrat až 700 hodin. Kromě prostředků na cesty do Paříže si dejte stranou pár ročních výplat – cena svršků se pohybuje od 15 tisíc eur za sako po 150 až 200 tisíc eur za večerní róbu či svatební šaty s bohatou výšivkou.
