Proč se stal z uhánění hot take?

Randění má různá pravidla, mezi ty maličko staromodnější patří zavolat nebo napsat až tři dny po první schůzce. Mezi ty modernější patří třeba lajkovat si story na Instagramu a přidat se do blízkých přátel. To jak mi bylo vysvětleno, tak je prakticky doznání. Protože když si tam dáte někoho, koho tak moc neznáte, je to jasný ukazatel zájmu. Vysoká forma neverbálního flirtu.

Člověk se opravdu přiučí každý den něco nového. Budeme odebírat a přidávat lidi do close friends, aby viděli něco víc nebo naopak něco míň, a následně si budeme stěžovat, že jsme sami i když jsme přeci dali jasně najevo náš zájem. Je to sneaky a v téhle době to bohužel funguje. Já si close friends neprotřídila ani nepamatuju a vymazat všechny, jen abych na někoho zapůsobila, se mi zdá jako hodně práce.

Proč neustále potkáváme naše platonické crushe?

Tak či onak, údajně žijeme v maličko progresivnější době. Jsme v budoucnosti. A když posloucháme naše nezadané přátele, může to pro nás být trochu kontraproduktivní. Když zase posloucháme jen naše zadané přátele, ideálně ty dlouhodobě zadané, nemůžeme jim nikdy plně vysvětlit, jak náročné to někdy opravdu je. Já dostala do milostného života už tolik rad, že kdybych se jimi všemi řídila, pravděpodobně by to vypadalo jako když někoho zatočíte poslepu a řeknete mu, ať jde rovně. Musíš skočit ze známosti na známost. Ze vztahu do vztahu. Na jednoho kluka připadají dvě holky. A co že nemáte stejné názory na téměř cokoliv? A co že ti řekl, že jsi hloupá? To nevadí, že tě fyzicky nepřitahuje, to přijde časem. Dobře, tohle je přitažené za vlasy, ale princip dává smysl, ne?

Nonchalant my ass…

Můžu se zeptat, jaký je tvůj screen time? Všichni komunikujeme více, ale proč mám pocit, že dáváme věci najevo tak, jako by se nic nestalo? Ahoj, lowkey se mi líbíš, ale já ti to neřeknu, jen ti lajknu tři story za sebou. Jestli to nechápeš, to není můj problém. A pokud ti na Instagramu odpovím, tak mám hodně silný, intenzivní crush a nevím, co se sebou.

Kdy jste naposledy někomu řekli, líbíš se mi? A proč by to mělo být ponižující? Vždyť to hlavně znamená, že je nám někdo druhý sympatický. Že nám ten člověk přijde fajn, protože nějak voní, nějak se vyjadřuje, nějak chodí, nějak vypadá a nějak se usmívá. Protože má nějakou věc, která nám přijde sexy. Třeba takovou tu malou náušnici. Nebo se chová hezky ke starším lidem. Nebo je jen pozorný. Odkdy se tak strašně snažíme být cool? Přeci hlavní myšlenkou lásky je náklonnost. Tak proč se zdá být náklonnost limitované zboží?

Proč je risk tak přitažlivý?

„Ten, co je zamilovaný, vždycky vyhraje,“ řekl Ethan Hawke, pětinásobně oscarově nominovaný herec, na letošním předávání Oscarů na otázku, jakou radu by dal lidem, kteří mají ve svém životě opakující se téma neopětované lásky.

Ten zamilovaný vyhraje. Je to skoro jako opak toho, co se tady snažíme dělat. (Taky to vysvětluje, jak sbalil Umu Thurman.) Ale něco na tom prostě je, nebo ne? Žádné výčitky typu „měl jsem ukázat víc“, „měla jsem to říct“.

Jen nahá upřímnost. Jednoduchá a bez patosu. Slunce se nestará o to, jestli tráva oceňuje jeho paprsky, že? Prostě dál svítí. To byla druhá část jeho odpovědi, která nám zaprvé ukazuje, že kromě úspěšného herce je i poet, a zadruhé, že bychom si z toho měli všichni vzít trochu inspirace.

Otázkou zůstává, kdy je toho uhánění moc

Protože říct někomu „líbíš se mi, chci tě víc poznat“ je přitažlivé. Vypisovat slohy zas tolik ne. Mám přátele, co jsou přesně ty nonšalantní typy, co jsou kokety, i ty, kteří když se jim někdo líbí, nevydají ani hlásku. Někdy musí být jeden z dvojice odvážnější, někdy to tam je bez toho, aniž by si někdo musel hrát na nedostupného. Někdy je opravdu potřeba uhánět. Někdo bez toho totiž neví, že se mu ten dotyčný líbí. Někdo to uhánění miluje a adrenalin mu dodává dopamin, tudíž si chodí zpátky pro další. To sice může vést k toxickým návykům místo ke šťastnému vztahu, ale o tom někdy příště. Kdy jde spíš o ego než o nějaké reálné spojení. A vyplatí se tedy někoho uhánět?

Asi záleží, do jaké míry. Mělo by to jít tak nějak přirozeně z obou stran. Protože pokud někoho musíme opakovaně přesvědčovat, aby s námi byl, dost pravděpodobně to není náš člověk. Pokud na druhou stranu jen někomu řekneme „líbíš se mi“, neznamená to, že je to ponižující. Není tady totiž jediný důvod něco skrývat.

Někomu se vyplatí jít s kartami na stůl, někomu se vyplatí je chvíli držet u sebe. Někdo je přesvědčený, že poznal lásku svého života ještě předtím, než s ní promluvil, zatímco druhý musí všechny impulzy vstřebat, aby následně všechno hezky vyhodnotil. Někdo bude dál balit přes Instagram, druhý se vrátí do terénu. Na jednom se ale doufám shodneme všichni. Mít rád je štěstí, nikoliv něco, za co bychom se měli stydět.