„Samota mě přitahuje. Ta dobrovolná i ta nechtěná.“

Světový den knihy a autorských práv je za rohem. O důvod víc, proč na komínek tyčící se vedle vaší postele přidat další titul. No judgement – knih nikdy není dost. A zrovna třeba nový román spisovatelky Veroniky Opatřilové Píseň L., který uvedlo nakladatelství Prostor, můžeme s láskou doporučit.

Podobně jako Veroničina prvotina Počkej na moře řeší její novinka queer a společensky tabuizovaná témata (například vztah mladého muže a starší ženy). Taky ovšem zkoumá podoby a hranice samoty.

Proč je ústředním motivem vaší nové knihy právě samota?

Samota mě přitahuje. Ta dobrovolná i ta nechtěná. Mám pocit, že si moje postavy samotu vybírají zdánlivě samy, přitom jim málokdy přináší vytoužené štěstí. Někdy se k samotě uchylují jako k jakési záchraně, nebo je k ní nutí sama společnost. Oni ji následně přijímají za svou. Myslím, že ten motiv, který ke mně přichází tak nějak přirozeně, má nejspíš leccos společného s mým vlastním dobrovolným vyhnanstvím a touze po samotě a odlehlých izolovaných místech. Baví mě samotu zkoumat, preparovat a vystavovat ji různým zkouškám.

A čím je pro vás přitažlivá queer tematika?

Stejně jako téma izolovanosti, nepochopení, samoty, i queer příběhy jsou mi blízké jednoduše proto, že je i můj vlastní příběh queer. Řídím se starou radou: Když si chceš nějakou knihu přečíst, tak si ji napiš. A já si chci číst příběhy o queer lidech. Pevně věřím, že v umění se nejlépe identifikujeme s tím, co je nám blízké a známé. Máme rádi pocit, že jsme součástí nějakého pomyslného celku a existují lidé jako my.

Co byste si přála, aby si čtenáři z knihy odnesli?

Ráda bych, aby čtenáře donutila k zamyšlení a možná taky k přehodnocení některých zažitých konceptů. Nabídla jim nějakou novou myšlenku nebo vhled. A nade všechno: Ráda bych, aby je čtení bavilo.

Další tipy na knihy – ať už nové, nebo starší, zato schopné změnit vám život k lepšímu – najdete v dubnovém Cosmopolitanu, který je právě na stáncích.