Japonsko se mi po malých douškách vkrádalo do života, kam až mi paměť sahá, proto je s podivem, že jsem se tam poprvé dostala zcela náhodně až ve 32 letech. Nejvíc mi japonskou kulturu představila jedna z mých nejlepších kamarádek na mezinárodní škole v Malajsii, kde jsme s rodinou chvíli žili. Jmenovala se Risako a její elegantní působení i všechny fun facts o životě její rodiny mě okamžitě fascinovaly.
Moje mamka se tehdy zděsila, že mluvím dřív japonskými slovíčky než těmi anglickými, pro které jsem si do britské školy tak trochu jela. S Risako jsem poprvé poznala origami i přípravu mochi, stejně jako všechny chutě japonské kuchyně, když mě vzali na japonské dny. U origami jsem zůstala a babička v Litoměřicích má doteď nespočet skládaček v knihovně. Pamatuji si, že jsem zpaměti uměla udělat deštník i pláštěnku.
V dospělosti na mě začala mířit všechna ta trending témata, co známe všichni: filosofie wabi sabi, japonská kuchyně a obsese matkou, tvorba Bonujošiho Arakiho, ikebana… Japonská kultura začala být v jednu chvíli tak moc „in“, až jsem se začala bát, že přes všechny ty nabité znalosti o Japonsku, realita nebude odpovídat mým očekáváním a plánování delší cesty jsem odložila na neurčito.
Výlet mi pak spadl do klína díky pozvání na oslavu desátého výročí japonské značky IQOS. Na plán jsem měla asi týden, na návštěvu Tokia ještě míň. Ups. A přesto realita mnohem, mnohem, mnohem předčila celé moje celoživotní snění. Už teď se nemůžu dočkat, až se do Japonska vrátím.
Pokud jste právě ve fázi plánování, ze všeho nejdřív bych vám doporučila stáhnout si aplikaci Time Shifter. Vlastně bych ji doporučila komukoli, koho čeká let do jiného časového pásma, obzvlášť, pokud jde o časový posun větší než tři hodiny. O aplikaci mi řekl Kryštof Šámal, manažer Honzíka Černého, a přesun do Japonska jsem díky ní zvládla jak nic.
Neměla jsem skoro žádný jet lag a o to více energie na probádávání města. Zní to jako teror, když vám aplikace pět dní před cestou ordinuje, kdy se před odletem vystavovat tmě a kdy světlu, nebo vám zakáže kávu i čaj a pak vás probudí ve 4.30 ráno, ale tělo bez jet legu je šťastnější tělo a to, jak aplikace rozplánuje spánek během letu, bych potřebovala i v normálním režimu.
A to jsem – teď si budete ťukat na čelo – měla na návštěvu Tokia jen pět dní. Ale počtem a kvalitou zážitků? Tak měsíc, minimálně…
Co by vás jako mě hned po příjezdu mohlo překvapit, je jiný a všudypřítomný systém, který ale opravdu funguje. Také pocit absolutního bezpečí. Napojení města na přírodu a klid navozující světla i zvuky i tam, kde je vůbec nečekáte. Obecně zvuková stopa města pro mě byla nejvíc. A ta vysoká ohleduplnost a projev inteligence, co tam snad i lítá ve vzduchu.
Zpětně bych si zarezervovala co nejvíc míst na večeři dopředu přes portál omakase.in. I byť jen trochu vyhlášený podnik je na týden nebo dva dopředu vybookovaný. Na kvalitě stravování ve městě vám to sice neubere, ale seznam vyhlášených foodie spotů jsem si moc neproškrtala a příště pojedu připravenější.
Vykašlala bych se na doomscroll turistických tipů na TikToku a spíše oslovila někoho místního. A minimálně na rozjezd výletu začala bez mapy v nějaké rezidenční oblasti. Až díky floristům Rice (@rika___sato) a Tomokimu (@tomokiokura) jsem objevila klidnou čtvrť Nishihara, a díky ní zase úplně jiný život v Tokiu, plný velkých pejsků i mladých expatů. Každá část tu má o něco jiný vibe a je dobré si to namíchat.
A rozhodně bych si s sebou vzala více prázdných zavazadel. V životě se mi nikde nenakupovalo lépe. Když nad tím tak přemýšlím, příště si rovnou možná předobjednám cargo.
Určitě bych si i dopřála na výlet více dnů (Týdnů? Měsíců?) a procestovala zemi křížem krážem. Co se ale týká Tokia, ubytovala bych se i mimo centrální části a projezdila si sousedství na kole. Aspoň na chvíli bych chtěla zažít i Couchsurfing nebo Airbnb hosting, abych se mohla „vkrást“ do domácností místním a obdivovat funkční systém jejich bytí i tam.
Vintage shopping v Tokiu je vyhlášený, ale umí být i pěkně overwhelming. Už jste se někdy na ten Chanel a Hermès nemohli ani koukat? Proto bych dala přednost obchodům s kurátorským přístupem. Já byla nadšená z Laila Vintage, kde byl úžasný výběr oblečení i šperků včetně původních kousků Elsy Peretti. Nadchl mě i „pokojíček“ Kagamirock, kde se cítíte jako v roztomilém muzeu. A obecně více japonské módy jsem ve vintage a archive storech (ze známějších je to třeba Regtag) našla ve čtvrti Šindžuku, kde sortiment působil méně probraný než ve čtvrtích Ginza a Šibuja.
Kdo jde po vintage časopisech, neměl by vynechat Magnif Store a Jimbocho. A kdo se neváhá plácnout (účelně) přes kapsu, pro toho je nutná i návštěva flagshipu Comme des Garçons na ulici Aoyama. Nikde jinde nenajdete limitované modely, (třeba kabelku Aoyama, *mrk*), které i tady navíc bývají jen po jednom kusu. Nákup si proto dlouho nerozmýšlejte.
Zašívárna uprostřed starého rybího trhu Cukidži, kde jsou davy všude, je Shutoku Gansu v jedné z nenápadných uliček bokem. Menu na způsob omakase vás tu nevyjde na moc peněz, a přitom je skvělé. A klidně můžete přijít jako neohlášený „drop-in“ host.
Doporučuji i 21_21 Design Sight. Tahle moderní galerii ve stavbě od Tadaa Anda není žádným tajemstvím, ale probíhají tu často významné výstavy a samotný pavilon je skvostem. V objevování krás od Anda bych pokračovala procházkou do parku Jojogi, kde můžete omrknout muzeum Meidži džingu.
Kdo by naopak chtěl po stopách dalšího velikána, nesmí vynechat kamennou hradbu aneb Heaven od Isamua Nogučiho. Když budete lépe plánovat než já, můžete se trefit i do lekce aranžování ikeban, ta zde probíhá několikrát do týdne, ale je třeba si dopředu rezervovat místo na stránkách nadace Sogetsu.
A pro plánovače, co si nebojí napsat o schůzku v galerii a mají rádi fotografie Arakiho (včetně těch, které nejsou vystavené nikde jinde): Artspace AM. (Nepřijde vám, že to křičí moje jméno?)
Na drink nebo skvělé yakitori k večeři i s nealko párováním doporučuji Torimachi v živé čtvrti Nakameguro. Absolutní zážitek. Když si objednáte saké, dostanete na výběr vlastní keramiku. Koktejly jen a jen z (ginu z) čaje a jedinečnou atmosféru pak najdete v baru Unknown.
Cestu bych doporučila komukoli, kdo uctívá tradice, a dokáže si přitom udržet otevřenou mysl. A tomu, komu dělá dobře být i mezi miliony lidí spokojeně sám. Jinou destinaci by si podle mě naopak měl vybrat ten, kdo tradice pošlapává a má mysl uzavřenou. A taky ten, kdo se rád předvádí a potřebuje neustálou pozornost.
Šéfredaktorka Cosma, co nikdy neřekne „ne“ výletu za hranice – ať už geografických, nebo těch, kde se může na chvíli ztratit sama (v) sobě.
