Světová literatura psaná formou deníků? Za mě jedno velké ANO! Annie Ernaux píše a vzpomíná na události, se kterými se, troufám si říct, mnoho z nás ztotožní. První (bláznivé) lásky, které měly naši stoprocentní přítomnost a oddanost. Rozchody, pochybování o našich činech a chování před ostatními a následné nekonečné obhajování. Kolotoč emocí a myšlenek, jež se s odstupem času zdají být tou největší maličkostí. Rodinné vztahy a jejich zašmodrchaný řetězec křivd a kritiky z obou stran.
To všechno je Annie Ernaux, francouzská spisovatelka a učitelka literatury, držící Nobelovu cenu za literaturu a „za odvahu a pronikavost, s níž odhaluje kořeny, odcizení a překážky lidské paměti“. NENÍ TO SKVĚLÉ? K čertu s fiktivními romány, tady se vítězí s životem, jaký je.
Zpátky do minulosti
Annie Ernaux (84) se ve svých knihách Mladík / Událost a Paměť dívky vrací k určitým momentům z mládí a dospívání. Díky tomu se vydává na cestu, která se stáčí i do míst, o nichž nevěděla, a poznává znovu a znovu samu sebe (už jen díky tomu je pro mě psaní deníku nesmírně inspirativní).
Doporučila bych ji tedy těm, kdo se sami rádi nostalgicky vracejí do minulosti. Kdo i doteď vzpomíná na všední, přesto nenahraditelné a životně významné chvíle. Nenadchne čtenáře, kteří touží po sexy dramatu a zvratu, ale zamilují si ji ti, co naopak milují kouzlo (ne)všedních problémů a rádi čtou o životě takovém, jaký je. Milující, zlomený, ironický, traumatický, vtipný, sebekritický a především nezapomenutelný.







