Proč jsou LGBTQ+ sekce v knihkupectvích vždycky takový eintopf?

Aby nicméně čtení takhle léčilo, musíte si ho umět správně vybrat... (Nezdravě vypadající pleť přece taky neřešíte antidepresivy.) (Nebo možná jo, co já vím.) (Věděli jste, že ve Švédsku mají antidepresiva, která se jmenují Serunato? To jen tak mimochodem.) A právě se správným výběrem mají, hádám, pomoct sekce v knihkupectvích, jako je ta označená akronymem LGBTQ+. Ale určitě pomáhá?

Zde jsem člověkem

Jedním z nejhojivějších románů, co jsem měl jako gay to štěstí číst, byl Someday This Pain Will Be Useful to You od Petera Camerona. Jedna pasáž do mě zapustila kořeny obzvlášť hluboko. Otec se v ní chystá poobědvat se svým osmnáctiletým synem Jamesem, protagonistou knihy, a nechce se mu věřit, že si jeho syn objednal penne s bazalkou a rajčaty.

Měl si objednat steak nebo tak něco, namítá téměř pohoršeně, těstoviny jako hlavní chod nejsou mužná volba. A když už je u toho: Není James náhodou gay? Ten zachovává chladnou hlavu a odpovědi se vyhýbá. „Takže,“ zkusí to otec znovu s prvním soustem, „mi to nepovíš?“ A co jako, nechápe James. „Jestli jsi gay, nebo ne.“ Ne, nepoví. Proč by měl? Řekl to snad on svým rodičům? Otec namítá, že on ale přece nebyl gay. Na to James smečuje: „Takže co, když jsi gay, máš morální povinnost o tom informovat své rodiče, ale když jsi hetero, tak ne?“

Až při čtení téhle pasáže jsem si (tou dobou už o pár let starší než James, byť jsme nejspíš stejný ročník) skutečně uvědomil, co přesně je ostatním do mojí sexuální orientace. Nic. Knížku jsem si koupil v Les mots à la bouche, pařížském knihkupectví specializujícím se na LGBTQ+ literaturu. Kdykoliv jsem do města světel a arogance a módy a vyhoření a lásky zavítal, mé kroky směřovaly právě tam. Vejít bylo jako vrátit se po dlouhém dni domů a s Maiden’s Prayer v jedné ruce a knížkou (ok, telefonem) v druhé si vlézt do horké vany vonící po šalvěji. Ach... Konečně doma, konečně sám se bou. Cítíte to? Já jo. A to doma ani nemám vanu. (Jak píšu – polykrize.)

Medvědí služba

V Paříži jsem nebyl déle, než bych rád, zato jsem byl nedávno v Helsinkách, hlavním městě nejšťastnější země světa, a můj cíl č. 1 byl podobný: Akademické knihkupectví, jedno z největších, co v severských zemích najdete. Letos slaví stotřicáté narozeniny, ale jeho selekce literatury i její organizace jsou stejně progresivní jako jeho dnešní architektura od Alvara Aalta. Prostě porno.

Bezmyšlenkovitě jsem hledal sekci LGBTQ+ literatury, na kterou jsem zvyklý z našich luhů a hájů. Marně. To přece není možné, honilo se mi hlavou, jestli je někde svět aspoň relativně v pořádku, pak právě tady na severu. Vždyť i Sannu Marin, premiérku téhle země aka mou osobní bohyni, vychovaly dvě matky. Někde tu LGBTQ+ literatura být musí! A taky byla. Tak nějak všude.

Nepatřila jí jedna polička, v níž by se mísily žánry jako ingredience v eintopfu a společným prvkem bylo cokoliv jakkoliv související s LGBTQ+ komunitou. Zmocnil se mě tu jiný pocit než v Les mots à la bouche. V tomhle knihkupectví jsem nebyl jen tolerován, nebyl na mě jen brán ohled. Byl jsem jako kdokoliv jiný. Pocit, na který si asi nikdy tak docela nezvyknu.