Rychlokurz psaní thrilleru: Jak jen to ten Jo Nesbø dělá

Je jedním z nejúspěšnějších autorů kriminálních románů na světě, jeho knihy boří žebříčky bestsellerů napříč zeměmi – už byly přeložené do více než padesáti jazyků a prodalo se jich přes padesát milionů. A to přitom vůbec neměl v plánu stát se spisovatelem.
Text: Martin Váša 20. prosince 2022

Foto: Jaroslav Fikota

Věděli jste, že Jo Nesbø chtěl být původně profesionálním hráčem fotbalu? Že po zranění kolene nastoupil na obchodní školu a později se stal finančním analytikem? Nebo že po večerech hrál se svou kapelou Di derre? Byli docela úspěšní. Rozhodně dost na to, aby dostal Jo od nakladatelství nabídku zmapovat život na turné. Přijal. Jen namísto pamětí z turné nakonec editorovi odevzdal svůj první thriller s vyšetřovatelem Harrym Holem v hlavní roli. Ta se stejně jako on stala prakticky ihned senzací.

Svou nejnovější knihu – Krysí ostrov a jiné povídky – uvedl nedávno. Než se do ní jako my pustíte, pojďte s námi spisovateli a vášnivému horolezci zavolat do Osla…

Jo, když píšete knihu, víte hned od začátku, jak dopadne, nebo se necháváte sám sebou překvapit

Mívám alespoň představu konce. Řekl bych, že v osmi z deseti případů konec znám. Má zkušenost je taková, že je lepší mít plán a nedržet se ho než nemít plán vůbec.  

Stává se vám, že se někdy při tvorbě knihy vracíte na začátek a přepisujete zásadní pasáže?  

Rozhodně, to se mi stává pořád. To je nedílná součást procesu. Začínáte s nějakou myšlenkou, ale ta se v průběhu psaní vyvíjí. Ne do něčeho úplně jiného, zkrátka postupně objevujete další úhly příběhu nebo postav, o kterých jste třeba na začátku ani neuvažoval.

Nedávno jste byl v Praze představit Krysí ostrov. Liší se způsob psaní povídek od způsobu psaní románů?  

Ano, v případě povídky jste od prvotní myšlenky blíž samotnému psaní. Hádám, že to je tím, že takové psaní neobnáší tolik plánování a můžete se více řídit svou intuicí. Zkoušení nápadů probíhá vcelku rychle, prostě si sednete a píšete a hned víte, jestli to je dobré, nebo ne až tak. Je to tak trochu jako psaní písničky. U románu nemůžete moc riskovat to, že strávíte rok nebo rok a půl prací nad něčím, jen abyste zjistili, že to nefunguje. Tím ale neříkám, že povídky v Krysím ostrově neobnášely žádnou předchozí analýzu, nebo že jde o naprostou improvizaci.  

Většina lidí vás zná díky vašim thrillerům, které umí být hodně strašidelné. Bojíte se někdy vlastních nápadů?  

Překvapuje mě, že někdo z Česka označuje mou práci za strašidelnou!  

Proč?  

Protože jste nebojsové Evropy. (směje se)

Cože?  

Vyrůstal jsem v Molde, to je nedaleko Trollí stěny, jedné z největších stěn v Evropě, kde se jedné stezce říká Česká stezka, protože si na ni mohou troufnout snad jenom Češi… Já se vždy nechal snadno vystrašit. Už když jsem byl malý, tak po mně ostatní děti během letních večerů chtěly, abych vyprávěl duchařské příběhy. Myslel jsem si, že to po mně chtějí, protože jsem nejlepší vypravěč. Pak mně ovšem jednou vyvedly z omylu. Chtěly to, protože prý slyšely strach v mém hlase, a to příběhu dost přidávalo na dramatičnosti. A třebaže se při psaní samozřejmě vycházím z vlastních strach, moje příběhy mi hrůzu nenahánějí, na to jsem moc analytický, aspoň tedy při psaní.  

Jednou jste řekl, že knižní protagonista musí mít problémy, aby byl zajímavý. Proč?  

Všechny příběhy jsou nakonec o konfliktech, ať už je to konflikt s druhým člověkem, s celým světem nebo se sebou samým. Jinak by to ani nebyl příběh.

„Pokud jde o Sněhuláka, je zjevné, že to nedopadlo, jak jsme s režisérem doufali.“

Vždycky mě při čtení vašich detektivek baví hádat, kdo je vrah. Držíte se při psaní nějakého pravidla o tom, ve které části knihy by měl čtenář poprvé potkat vraha?  

(směje se) No, já doufám, že v mé knize není klíč k tomu, abyste problém jako čtenář vyřešil. Tak snadné to snad není. Podvědomě možná ve svých příbězích některé prvky opakuji, ale když je vytvářím, tak je takto neanalyzuji. Leda když si třeba všimnu, že něco nefunguje. Nástroje, které se k tomu používají, jsou založené na scenáristice, ne psaní románů. Scenáristika je techničtější, má víc pravidel, protože jde při ní o víc peněz a kdyby něco nefungovalo, byla by to katastrofa. Při psaní románu nezačínám s žádnými nástroji. Naopak. Až když něco nefunguje, sahám po nástrojích, kterými to mohu napravit.

Když už jsme u kinematografie, jaké pro vás bylo vidět na plátně Sněhuláka?  

Ať už se dívám na kterýkoliv film, tak doufám, že bude dobrý. Tím spíš, pokud je založený na mé knize. Jenže co se s příběhem stane, jakmile se ho ujme režisér, už nemohu ovlivnit. A tak by to podle mě i mělo být. Také bych nechtěl, aby se mi při psaní někdo díval přes rameno. Pokud jde o Sněhuláka, je zjevné, že to nedopadlo, jak jsme s režisérem doufali. Pokusil se to pojmout jinak a ptal se mě, jestli jsem s tím v pohodě, a já řekl, že jo, protože můj román je už napsaný. Kdo chce, může si ho přečíst. A respektuji jeho integritu coby umělce. Ale nemyslím si, že to dopadlo, jak doufal.

Už jste někdy nabídku na zfilmování vaší knihy odmítl?  

Ano. Z různých důvodů. Buď jsem necítil, že měla kniha šanci stát se dobrým filmem nebo seriálem, anebo nebyl ve hře správný režisér, správný producent, správné herecké obsazení, dostatečný rozpočet… I když se všechny potřebné ingredience sejdou, nemáte záruku, že bude kniha fungovat jako film, ale aspoň je určitá pravděpodobnost, že to dobře dopadne.

Máte někoho, kdo vám pomáhá s rešerší, nebo děláte vše sám?  

Dělám to vše sám. Je to totiž součást práce, kterou si opravdu užívám. Poznal jsem jednoho amerického spisovatele, který měl s sebou svého rešeršéra, a udělalo to na mě docela dojem, že má někdo rešeršéra na plný úvazek! (směje se) Mně to takhle ale připadá zábavnější a hlavně si díky tomu připadám svobodnější. Nemám žádný deadline, ani nikoho, kdo by mi do psaní zasahovali. Zkrátka jednoho dne přijdu za svým nakladatelem a předám mu nový román, ale dokud není rukopis hotový, nikdo ho nečte. Kdyby na mě nějaký rešeršér nebo nakladatel čekal, měl bych z psaní pocit, jako bych musel splnit domácí úkol. A já začal psát, protože jsem nechtěl pracovat. Chtěl jsem si dělat, co mě napadne, když ráno otevřu oči.

Jak důležitá je pro vás při psaní autenticita? Potřebujete, aby se vše, co v knize píše, mohlo skutečně stát?  

Myslím, že klíčové je právě to, že by se to mohlo stát, ale realistické to být nemusí. Nepřijde mi příliš důležité, aby každý detail příběhu byl správně. Na druhou stranu, rád bych věděl, kdy se při psaní dopouštím lži. Ne všechno, co při rešerši zjistím, pak promítnu do psaní, a stává se, že i napíšu něco, o čem v tu chvíli vím, že to tak ve skutečnosti není. Rešerše nicméně dodává knize na autenticitě.

Kdy se vám píše nejlépe?  

Když mám příběh. Tak snadné to je.  

Neříkejte, že můžete psát kdykoliv.  

Opravdu. S výjimkou toho, kdy mě bolí hlava, nebo má letadlo příliš silné turbulence, psát můžu.

Co když máte kreativní blok? Jak s ním bojujete?  

Ten jsem nikdy neměl. Vlastně mě víc děsí, že mi dojde čas, než že mi dojdou nápady. Že nebudu žít dostatečně dlouho na to, abych napsal všechny příběhy, které napsat chci…

Objednejte si předplatné Cosmopolitan

Předplatné