Foto: Jaroslav Fikota
Věděli jste, že Jo Nesbø chtěl být původně profesionálním hráčem fotbalu? Že po zranění kolene nastoupil na obchodní školu a později se stal finančním analytikem? Nebo že po večerech hrál se svou kapelou Di derre? Byli docela úspěšní. Rozhodně dost na to, aby dostal Jo od nakladatelství nabídku zmapovat život na turné. Přijal. Jen namísto pamětí z turné nakonec editorovi odevzdal svůj první thriller s vyšetřovatelem Harrym Holem v hlavní roli. Ta se stejně jako on stala prakticky ihned senzací.
Svou nejnovější knihu – Krysí ostrov a jiné povídky – uvedl nedávno. Než se do ní jako my pustíte, pojďte s námi spisovateli a vášnivému horolezci zavolat do Osla…
Mívám alespoň představu konce. Řekl bych, že v osmi z deseti případů konec znám. Má zkušenost je taková, že je lepší mít plán a nedržet se ho než nemít plán vůbec.
Rozhodně, to se mi stává pořád. To je nedílná součást procesu. Začínáte s nějakou myšlenkou, ale ta se v průběhu psaní vyvíjí. Ne do něčeho úplně jiného, zkrátka postupně objevujete další úhly příběhu nebo postav, o kterých jste třeba na začátku ani neuvažoval.
Ano, v případě povídky jste od prvotní myšlenky blíž samotnému psaní. Hádám, že to je tím, že takové psaní neobnáší tolik plánování a můžete se více řídit svou intuicí. Zkoušení nápadů probíhá vcelku rychle, prostě si sednete a píšete a hned víte, jestli to je dobré, nebo ne až tak. Je to tak trochu jako psaní písničky. U románu nemůžete moc riskovat to, že strávíte rok nebo rok a půl prací nad něčím, jen abyste zjistili, že to nefunguje. Tím ale neříkám, že povídky v Krysím ostrově neobnášely žádnou předchozí analýzu, nebo že jde o naprostou improvizaci.
Překvapuje mě, že někdo z Česka označuje mou práci za strašidelnou!
Protože jste nebojsové Evropy. (směje se)
Vyrůstal jsem v Molde, to je nedaleko Trollí stěny, jedné z největších stěn v Evropě, kde se jedné stezce říká Česká stezka, protože si na ni mohou troufnout snad jenom Češi… Já se vždy nechal snadno vystrašit. Už když jsem byl malý, tak po mně ostatní děti během letních večerů chtěly, abych vyprávěl duchařské příběhy. Myslel jsem si, že to po mně chtějí, protože jsem nejlepší vypravěč. Pak mně ovšem jednou vyvedly z omylu. Chtěly to, protože prý slyšely strach v mém hlase, a to příběhu dost přidávalo na dramatičnosti. A třebaže se při psaní samozřejmě vycházím z vlastních strach, moje příběhy mi hrůzu nenahánějí, na to jsem moc analytický, aspoň tedy při psaní.
Všechny příběhy jsou nakonec o konfliktech, ať už je to konflikt s druhým člověkem, s celým světem nebo se sebou samým. Jinak by to ani nebyl příběh.
(směje se) No, já doufám, že v mé knize není klíč k tomu, abyste problém jako čtenář vyřešil. Tak snadné to snad není. Podvědomě možná ve svých příbězích některé prvky opakuji, ale když je vytvářím, tak je takto neanalyzuji. Leda když si třeba všimnu, že něco nefunguje. Nástroje, které se k tomu používají, jsou založené na scenáristice, ne psaní románů. Scenáristika je techničtější, má víc pravidel, protože jde při ní o víc peněz a kdyby něco nefungovalo, byla by to katastrofa. Při psaní románu nezačínám s žádnými nástroji. Naopak. Až když něco nefunguje, sahám po nástrojích, kterými to mohu napravit.
Ať už se dívám na kterýkoliv film, tak doufám, že bude dobrý. Tím spíš, pokud je založený na mé knize. Jenže co se s příběhem stane, jakmile se ho ujme režisér, už nemohu ovlivnit. A tak by to podle mě i mělo být. Také bych nechtěl, aby se mi při psaní někdo díval přes rameno. Pokud jde o Sněhuláka, je zjevné, že to nedopadlo, jak jsme s režisérem doufali. Pokusil se to pojmout jinak a ptal se mě, jestli jsem s tím v pohodě, a já řekl, že jo, protože můj román je už napsaný. Kdo chce, může si ho přečíst. A respektuji jeho integritu coby umělce. Ale nemyslím si, že to dopadlo, jak doufal.
Ano. Z různých důvodů. Buď jsem necítil, že měla kniha šanci stát se dobrým filmem nebo seriálem, anebo nebyl ve hře správný režisér, správný producent, správné herecké obsazení, dostatečný rozpočet… I když se všechny potřebné ingredience sejdou, nemáte záruku, že bude kniha fungovat jako film, ale aspoň je určitá pravděpodobnost, že to dobře dopadne.
Dělám to vše sám. Je to totiž součást práce, kterou si opravdu užívám. Poznal jsem jednoho amerického spisovatele, který měl s sebou svého rešeršéra, a udělalo to na mě docela dojem, že má někdo rešeršéra na plný úvazek! (směje se) Mně to takhle ale připadá zábavnější a hlavně si díky tomu připadám svobodnější. Nemám žádný deadline, ani nikoho, kdo by mi do psaní zasahovali. Zkrátka jednoho dne přijdu za svým nakladatelem a předám mu nový román, ale dokud není rukopis hotový, nikdo ho nečte. Kdyby na mě nějaký rešeršér nebo nakladatel čekal, měl bych z psaní pocit, jako bych musel splnit domácí úkol. A já začal psát, protože jsem nechtěl pracovat. Chtěl jsem si dělat, co mě napadne, když ráno otevřu oči.
Myslím, že klíčové je právě to, že by se to mohlo stát, ale realistické to být nemusí. Nepřijde mi příliš důležité, aby každý detail příběhu byl správně. Na druhou stranu, rád bych věděl, kdy se při psaní dopouštím lži. Ne všechno, co při rešerši zjistím, pak promítnu do psaní, a stává se, že i napíšu něco, o čem v tu chvíli vím, že to tak ve skutečnosti není. Rešerše nicméně dodává knize na autenticitě.
Když mám příběh. Tak snadné to je.
Opravdu. S výjimkou toho, kdy mě bolí hlava, nebo má letadlo příliš silné turbulence, psát můžu.
Ten jsem nikdy neměl. Vlastně mě víc děsí, že mi dojde čas, než že mi dojdou nápady. Že nebudu žít dostatečně dlouho na to, abych napsal všechny příběhy, které napsat chci…
